Jako prehistorie působí dnes vzpomínky hospodských i štamgastů na život před dvaceti a více lety, kdy se pivo do restaurací vozilo v kulatých hliníkových sudech a bylo umění ho správně narazit. Jako prehistorie dnes působí i názvy Seliko nebo Panorama, kdysi tolik oblíbených olomouckých podniků. A živá hudba? To už je jenom pro pamětníky.
„Asi nejvíc mi chybí stará Opera. Restaurace sice už neměla ten lesk z první republiky, ale vařili tam dobře a lacině. Šilhavý číšník v umaštěném saku s vytahanou kapsou, z níž vydával drobné, smažák s hranolkami a tatarkou za devět devadesát… A pak na kafe vedle do baru. No a Národní dům, to byla klasika. Kde jsou ty časy,“ stýská si padesátník Jaroslav Janků.
Z Olomouce po revoluci zmizely i tři pověstné vinárny, které byly na náměstí nebo v jeho těsném okolí. Bzenecká, Mikulovská a Trojice. „V devadesátých letech se nás v Gdaňsku ptal dokonce jeden Polák, jestli ještě funguje Mikulda. Dneska bych musel říct, že už bohužel ne,“ říká Olomoučan Jiří Pospíšil.
Živá hudba je pryč
Z podniků zmizela i živá hudba. Parket byl samozřejmostí například v hotelu Palác. Éru hospodských a plesových kapel ve flitrových bílých kostýmech a smyčkou ze šňůry u mikrofonu imitujících aktuální rakouskou hitparádu vytlačily mp3 pouštěné z počítače. „V Paláci jsme měli angažná asi půl roku. Byli jsme tam i ubytovaní, hráli jsme tři dny v týdnu a pak jsme jeli domů,“ vzpomíná varhaník Zbyšek Mušanský z Ostravska.
František Lorenc, dnešní majitel vyhlášené restaurace Drápal, ve své hospodě za komunistů začínal. „Dole ve sklepě jsem se učil narážet sudy. Kolikrát mi to i vyletělo,“ říká Lorenc a zvedá oči ke stropu.
Tehdy se jeho hospoda ještě jmenovala Rozkvět. „Vchod nebyl z rohu ulice, ale tady na boku, u dveří byla šatnářka a za šatnou výčep. A tam za rohem byly boxy a bar,“ popisuje Lorenc někdejší interiér. Majitelé podniku se po revoluci několikrát vyměnili, vždy jej ale znovu zaměstnali. Dnes ve své hospodě stojí denně za pípou a čepuje pivo.
„Kdysi patřil hospodský, řezník, zelinář a taxikář k honoraci. To už nefunguje. Poctivost prodeje je úplně někde jinde, voda se už do piva neleje a nic se nepančuje. Nakonec na každý výčep je dnes vidět,“ poznamenává Lorenc.
Běžné bylo za socialismu i to, že si číšníci do práce nosili svoje vlastní lahve s alkoholem a z nich nalévali. „Tuzéry byly minimální a nebyly pro číšníky tak zajímavé. Moc na ně nehleděli, protože na nich nevydělali,“ připomíná Lorenc rozdíl mezi minulostí a dnešním obvyklým přibližně desetiprocentním spropitným.
Změnila se podle něj i úslužnost. Zatímco před dvaceti lety byli číšníci na hosty často nevraživí, dnes podle něj platí, že host má vždycky pravdu. „Hospoda je dřina, ale musíte k tomu mít vztah a dělat to pořádně,“ říká Lorenc.
Podle bývalého číšníka z Panoramy a dnes majitele vyhlášené restaurace U Kohouta Petra Riedela existovaly i před revolucí dobré hospody. „Záleželo na vedoucím. Co dovedl dojednat na podniku, kterým tehdy byly Restaurace a Jídelny, jakého si našel kuchaře a jak si vycvičil personál,“ tvrdí Riedel. Ve svém lokále hosty obsluhuje a U Kohouta dodržuje i dřívější pravidlo, že pití si musí host objednat u kolegy. „Někdo na to nadává, že jsme poslední v Olomouci, ale mně to tak vyhovuje,“ říká Riedel.
Čtvrtá cenová skupin
Hospodská omladina dnes už asi nerozumí poznámkám těch starších, že to občas v některé hospodě vypadá jako ve čtvrté cenové. Klasifikace restaurací na čtyři skupiny před lety znamenala nejen jinou cenu za stejný nápoj. Rozdíl byl v obsluze, nabídce jídel a vybavení. „Tam, kde měli ubrusy a koberec, tak to už byla dvojka. Jednička snad nebyla v Olomouci žádná. Ty byly možná jen v luxusních hotelech v Praze,“ poznamenává Janků.
Nejobyčejnější a nejlacinější výčepy, kam se chodilo i v montérkách, patřily do IV. cenové skupiny. Pivo desítka v nich stála před revolucí tři koruny padesát haléřů. Na druhé straně měly své kouzlo a atmosféru.
Mezi nejvyhlášenější v Olomouci patřil Hostinec u muzea přezdívaný Ponorka.
