Příjemné osvětlení, voňavý harmonický interiér. Slyším lehkou etnickou hudbu a cinkání keramických šálků. Jednatřicetiletý Jakub Vavřinec právě připravuje v českobudějovické Dobré čajovně povzbuzující zelený nápoj.
Dnes jsem si ale nepřišla užít oázy klidu. Zkusím sama připravit čaj. Nejprve sleduji Vavřincovy zkušené grify a snažím se polapit alespoň část z miliardy pravidel, která pro každý druh platí.
Nestačí jen dodržet teplotu a čas louhování, každý nápoj obsluha připravuje individuálně pro každého hosta zvlášť. „Pokud cítím, že se příchozí dáma parfémuje, dávám důraz na chuť. Zákazníkovi, který posedí déle, uvařím čaj tak, aby v konvičce postupně dozrál do správné chuti, ale neztrpkl,“ vysvětluje Vavřinec. Za čajovým ponkem připravím Darjeeling Second Flush, indickou vysokohorskou pochutinu černého typu. Ve výluhu musím trefit muskatelové aroma – speciální chuť a vůni vyzrálých keřů černého bezu. Trochu se mi trémou klepou ruce.
„Z přípravy čaje by se nemělo dělat něco mystického. Je to přirozená lidská věc. Jen je důležité, aby se na ni člověk soustředil,“ říká majitel čajovny.
Nejdřív si nachystám náčiní. Každý druh čaje má svou konvičku, aby nádobí neovlivňovalo chuť nápoje. K černému patří modrý servis.
Vodu v rychlovarné konvici nesmím dvakrát převařovat. Dolévám do ní čerstvou, aby se oživila její chuť. Padesát procent vlastností čaje prý závisí na vodě. Když vře, naleji ji do skleněnky – průhledné nádobky. Z ní ji přelévám do modré konvičky i šálků. Nádobí musí být vždy vyhřáté. Lopatku naplním čajem a sypu ho do skleněnky. „My čajovníci dáváme vždycky ještě špetku navrch. Je to takový symbolický dárek od srdce,“ říká Vavřinec. Se skleněnkou kroutím tak, aby se čajové lístečky nalepily na vlhké stěny. Zalévám je pětadevadesátistupňovou vodou. Ruce se mi nepřestávají třást. Všechno mi připadá tak křehké.
Stopuji čas. Lístky tančí v průhledné konvi. Kroužením jim dodávám energii. Délkou louhování řídím, jak čaj bude chutnat a vonět. Každá vteřina hraje svou roli. Slití přes bambusové sítko, které jsem nejdřív polila horkou vodou, trvá osm sekund. I s tímto údajem musí správný čajový tovaryš počítat.
Nápoj může dřít o jazyk, ale nesmí být hořký
Z nakloněné skleněnky cedím poslední zbytky čaje. Mají nejvýraznější chuť. Těmito posledními kapkami řídím konečnou podobu. Hotovo.
Nápoj nalévám z výšky, abych udělala pěnu. Čaj se tak prokysličí a více provoní. Když z pěny člověk usrkne, pozná, že je plná chuti. Nápoj samotný by měl mít omamnou vůni. Zvláštně těžkou až lehce dřevnatou. Může lehounce dřít o jazyk, nesmí však být hořký. „Z čaje je znát, že používáte parfém. Na okrajích šálku je to cítit,“ hodnotí mistr s vytříbenými smysly můj výtvor, podle kterého jsem připravila svižný darjeeling, po kterém se pijákovi rozsvítí oči. Sám by ho ale prý připravil „přísnější“.
Z Dobré čajovny odcházím po ochutnávce dalších asi dvaceti šálků. Po první, nabuzené, etapě jsem mírně omámená. Svět je růžový a čas sladce plyne.
