Vyhrává nad leukemií. Lékaři žasnou
Lékaři mu dávali šest sedm let života, taková je totiž průměrná doba přežití po vypuknutí onkologického onemocnění zvaného Waldenströmova choroba. Ivan Beneš prožil i okamžiky, kdy si chtěl sám sáhnout na život. Pak se ale pustil s rakovinou krve do boje. A zatím vyhrává. Už pět let nebyl na chemoterapii a výsledky půlročních kontrol jsou překvapivě příznivé. Lékaři nevěří svým očím.
„V roce 2000 mi v nemocnici diagnostikovali chronickou formu leukemie, v podstatě už jsem byl na umření, protože jsem rok dva přehlížel příznaky. Především narůstající únavu. Přišel jsem na svět se špatně fungujícím softwarem, podle kterého podle mě funguje lidská bytost, a já toto nastavení ještě prohloubil svým chováním,“ vypráví čtyřiapadesátiletý stavební inženýr Beneš.
V nemocnici měl namále
Na chronickou formu nemoci, která ničí červené krvinky a zahušťuje krev, platí jen chemoterapie. Současná medicína přitom neumí ničivý proces zastavit. Zhoubné buňky se zlikvidují na přijatelnou úroveň, ale nadále se množí, takže je třeba léčbu opakovat. Ivan Beneš nakonec našel i méně obvyklé zbraně.
„V únoru roku 2000 jsme jeli s rodinou jako každý rok lyžovat do italských Dolomitů. Ještě jsem odřídil zpáteční cestu, ale měl jsem stále větší problémy s viděním. V Praze mě oční lékařka poslala na krevní testy, kde mi zjistili příšernou anémii. Měl jsem tehdy namále,“ říká o první srážce s nemocí Ivan Beneš. Tehdy skončil na první interně Všeobecné fakultní nemocnice.
Chvíli mu ale trvalo, než pochopil, že mu jde tentokrát opravdu o krk.
Analyzoval svoje chování
V prvních chvílích naivně vsázel na bylinky, sliboval si pomoc od alternativní medicíny. Té klasické moc nevěřil. Dnes ví, že by se bez ní neobešel, stejně je ale přesvědčený, že k návratu do života to nestačilo.
„Znovu použiji příměr s počítačem. Oficiální medicína dá chronicky nemocným čas, aby opravili svůj vadný software, ostatní už musí vzít do rukou sami,“ ubezpečuje Beneš.
Seznámil se s takzvanou etikoterapií, podle níž má každá nemoc příčinu v chybných pochodech v hlavě. Začal se zajímat o vlivu psychiky na zdraví a snažil se napravit chybné vzorce svého chování. I oficiální medicína zná termín psychosomatické nemoci.
„Uvědomil jsem si, že v mém životě chyběla jakákoliv radost. Šéfovala tam jen povinnost a strach ze selhání. Také nesmyslná soutěživost. Uložil jsem si dělat si drobné radosti a úplně vypustit práci,“ píše v knize Jak jinak na leukémii, kterou vydal vlastním nákladem.
Chemoterapie ho ničily
Následovalo martýrium léčby. Infuze, transfuze, cytostatika. Chemoterapie mu sice vylepšily krevní obraz z, ale cítil se mizerně. V čase, který získal, se rozhlížel v alternativních sférách, seznámil se s reiki, kineziologií, One brainem.
Nejvíc ho oslovil filozofický směr Principy života. Pomohl mu, aby se v sobě zorientoval a sebral síly k boji s nemocí. Nabyl přesvědčení, že se události lidem nedějí, tvoří je sami.
Jak jinak na leukémii
O zkušenosti z boje s leukemií se teď dělí na konzultacích s dalšími onkologickými pacienty. Ve své knížce velmi otevřeně analyzuje svůj život a hledá příčiny a souvislosti.
Docentka Jana Šmardová, expertka v oblasti molekulární a buněčné onkologie, sice se všemi jeho závěry nesouhlasí, ale v komentáři ke knížce mimo jiné píše: „Když přemýšlím o tom, jak se chovají nádorové buňky a v čem se liší od těch zdravých, uvědomuji si podobnosti s lidským chováním. A i když nelze pravidla vztahů mezi buňkami mechanicky aplikovat na lidské vztahy, lze je využít jako inspiraci pro úvahy o našem chování.“
Před pěti lety vážil Ivan Beneš jedenasedmdesát kilogramů, dnes devadesát. Rozvedl se a znovu se oženil. Vzal si o sedmnáct let mladší lékařku. Vychovávají spolu skoro dvouletého Ondřeje a měsíční Karolínu. Zařídil rodině nové bydlení v domku na Spořilově, vrátil se k profesi statika.
„Učím se přebírat odpovědnost za všechno, co mi přijde do cesty. Je to osvobozující, byť ne vždy jednoduché. Teprve teď se učím naplno užívat života,“ říká Ivan Beneš.
