Pamatuji si totiž, že to není zase tak dávno, kdy jsem měl rozmanité sny s velice uspokojivými zápletkami, ve kterých jsem se dokázal skutečně odreagovat. Vystupovaly v nich slavné herečky a taky jedna řidička tramvaje, a chovaly se… no řekněme tak, jak si to mohly dovolit jen v mých snech. Výklad těchto snů nebyl nijak těžký, většinou to znamenalo, že jsem mladý a že mám celý život ještě před sebou.
Jenže když jsem se oženil, začala mě moje žena uprostřed těchto snů budit se slovy: „Zase skučíš!“ a já se nedokázal ve svých snech už tolik odvázat. Postupně se do nich vkradl nepřehlédnutelný stereotyp a není také už tak úplně jednoduché si je správně vyložit.
Dost často se mi teď totiž například zdá, že sedím v práci a přebírám hrách. Málokdy dorazí nějaká herečka, a když už, tak je většinou černobílá a chová se velice formálně. Diskutujeme o poplatcích ve zdravotnictví, progresivním zdanění nebo o diskriminaci Romů v České republice. Když se jí pokusím plácnout po zadku, změní se v Miloše Zemana a řekne: „Debile.“ A řidička tramvaje, ta mi jen pokaždé zavře dveře před nosem.
Nikdo se nemůže divit, že se pak ve mně hromadí frustrace a začínám být ve svých snech poměrně vzpurný (zvlášť když díky nim musím chodit do práce, i když spím). Nedávno jsem vzal v jednom snu osud do svých rukou a řekl natvrdo prodavačce z naší samoobsluhy, co si ve skutečnosti myslím o těch salámech, které tam prodávají. Ale jen mě nechala udělat dvacet kliků a poslala mě na konec fronty. Žena mě pak probudila se slovy: „Zase skučíš!“
Tak nevím. Zdá se mi, že stárnu.
