Vykoupil se, aby mohl domů | E15.cz

Vykoupil se, aby mohl domů

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Odjel jako Čech na devítidenní dovolenou do Rakouska a vrátil se za šest let jako Němec.

Cizincem ve vlastní zemi se stal Zdeněk Husník, bývalý emigrant z Liberce. Tak moc se chtěl s manželkou ještě v době totality podívat domů, že zaplatil socialistickému Československu za školy a stal se Němcem. A to i přes to, že se v Liberci narodil, do pětadvaceti let v něm žil, cítí se jako Čech a česky mluví. „Vzdát se československého občanství byla jediná možnost, jak se kouknout za rodinou, aniž by nás hned za hranicemi zavřeli,“ říká dnes jedenapadesátiletý Zdenek Husnik. Teď už několik let bydlí a pracuje v Liberci. On, jeho manželka, Češka z Liberce, i dvě děti, které mluví česky, jsou Němci.
„Jsme tu na dlouhodobém pobytu. Na úřadech na nás koukají jako na přivandrovalce, a když mi policajti prohlížejí německý řidičák, musím jim k tomu přikládat citaci ze zákona, že je to v pořádku,“ líčí Husnik.
Přitom odchod do emigrace v roce 1983 nějak plánoval. „Byli jsme na poznávacím zájezdu v Rakousku. První člověk zmizel hned za hranicí, poté co nás, některé až donaha, prošacovali celníci. Řekl, že si potřebuje vzít něco v kufru, a pelášil, ani nám neřekl ahoj. A pak už to jelo. Každý den někdo ubyl,“ vzpomíná Husnik.

Předposlední den z pětačtyřiceti účastníků zájezdu zůstalo sedm. Do Prahy dojeli tři. Bez manželů Husníkových. „Emigrovali i dva tajní, kteří nás měli hlídat,“ poznamenal Husnik. S manželkou byli mezi posledními, kteří se rozhodli odejít. „Viděli jsme, jak odcházejí důchodci i lidé kolem padesátky a všichni mají odvahu začít znovu, nakonec jsme si řekli, že to zkusíme také,“ poznamenal. A začátky nebyly medové.

Půl roku bez marky

„Sice jsme mohli bydlet u tety v bavorském Waldkraiburgu, protože část rodiny z otcovy strany je německá, ale zase jsme nedostali sociální podporu a než nám vyřídili německé občanství, byli jsme půl roku úplně bez peněz. Pak jsem zase musel vzít job u starého Sudeťáka za šest marek na hodinu. Přitom běžná mzda byla deset marek. Sice ze mě dřel kůži, ale uměl lámaně česky, což mi vyhovovalo, protože já neuměl německy ani houknout,“ říká Husnik, který pracoval jako obkladač a dnes je živnostníkem ve stejném oboru. Husníkovi se nakonec dostali do Mnichova, kde se jim narodila dcera a syn. „Moc se nám ale stýskalo po domově. Pak umíral táta, a já ho nemohl ani vzít za ruku, a přitom jsem byl tři hodiny autem od něj. Řekli jsme si, že komunistům radši zaplatíme, jen když nás pustí na návštěvu,“ vzpomíná.

Výkupné za svobodu

Celá procedura nakonec trvala dva roky. „Když nám přišla výzva z českého konzulátu, ať se přijedeme vykoupit, sbalil jsem rodinu a vyrazili jsme s tím, že pak jedeme rovnou do Liberce. Vysázel jsem jedenáct a půl tisíce marek, oni nám sebrali československý pas a ani nedali potvrzení, že nic nedlužíme. Co když nás zavřou, ptali jsme se. Jen krčili rameny. Prožili jsme noc hrůzy v hotelu u hranic, ale nakonec jsme to riskli,“ říká Husnik. Bylo jaro 1989. „Za půl roku to prasklo, ti kteří nezaplatili a zůstali Čechoslováky, jsou v pohodě. Mají pasy oba,“ doplnil. O české občanství si může po letech požádat, ale váhá. „Kdybych to udělal, přijdu o německý pas a nebudu mít odpracováno na důchod, a z čeho budu žít? Tak to asi nechám, jak to je,“ dodává.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.