Rakousko, tam není ouzko, tam je to super! Bohatý výběr wellnessových hotelů udělal z jižních sousedů moji nejmilejší destinaci. Už žádné Thajsko, teď sjíždím Rakousko. Ale pozor, nejen v zimě! Všem známým vykládám, jak se moje rodina tetelí blahem na voňavých svazích alpských luk, v teploučkých bazénech s pohledem na tříkilometrový Hochkönig a při sofistikovaných hostinách v hotelových restauracích, které hravě překonají nejdražší pražské podniky. Takový med z plástve jsem k snídani v Praze jedl jen v pětihvězdičkovém hotelu Augustin, v Rakousku to ovšem patří k běžnému standardu. V Česku není jediný wellness hotel, který by snesl srovnání s první rakouskou ligou. Dobrá rada pro investory: tady je díra na trhu velká jako pražský tunel. A letos Rakousko překonalo mé nejdivočejší fantazie…
Cesta za podivuhodným dobrodružstvím začala naprosto nevinně na kopečku v lázních Stegersbach, hodinu jižně od Vídně. Vystupuji s rodinkou z auta před vchodem do Hotelu Larimar, jednoho ze čtyř čtyřmi hvězdami opentlených hotelů, které zde spojuje komplex lázní a od okolního světa odděluje největší golfové hřiště v Rakousku.
Vybral jsem si Larimar, protože inzeroval bohatou vegetariánskou stravu, ovšem vůbec jsem netušil, jaký spirituální nářez mě tu čeká. Při ubytování v pokoji s velkopanskými 60 m2 jsem se nejprve musel polaskat s tím báječně kvalitním povlečením a vyzkoušet dokonale těsnící závěsy, které ze dne udělají v mžiku noc. Tyhle detaily mně v germánských zemích vždy znovu udělají mír na duši a povzdechnu si: Ja, Ja, schön. Alespoň někde ještě všechno funguje tak, jak má.
Ale to už se děti domáhaly cachtání v hotelovém bazénu ve tvaru jin a jang, jehož jednu část vyplňuje studená a druhou teplá voda. Po koupeli studuji hotelový program a na nástěnce kromě spousty jógy, což už je v dnešní době v západních wellness hotelech věc stejně běžná jako aerobik nebo posilovna, mou pozornost upoutá „Atlantische Heilmeditationen“ za 7 eur. Neváhám, protože právě čtu knihu Brány Atlantidy, ve které se staroegyptské hermetické učení vykládá v aktuálních souvislostech. Kniha vypráví o ohromném, leč spícím potenciálu našeho intelektu a o dávných dobách, kdy lidé nebyli odděleni jeden od druhého ani od přírody, takže nepotřebovali žádná auta, žádné léky, žádné zbraně ani žádné právníky, aby se jim dobře žilo, neboť využívali všudypřítomnou energii zaručující hojnost všeho, takže byli pochopitelně mnohem moudřejší a spokojenější než my. Skeptický čtenář laskavě promine můj duchovní výron: někdo má rád holky, jiný vdolky a někoho holt baví mystika.
Energetická tabulka
Takže atlantická meditace? Do malé tělocvičny přichází urostlý čtyřicátník, guru Raimund Stix. Ty brďo! Jeho prokvetlé skráně působí tak svěže, až to vypadá, že má stříbrné vlasy. Na fotografii v regionálním duchovním časopise (ano, takové věci v Rakousku vycházejí) jsem viděl jeho krásnou ženu a dceru. Ptám se, zda jeho příjmení je pseudonym, vždyť v řecké mytologii představuje stejné slovo, byť s ypsilonem, jméno pro řeku, za níž se rozkládá říše mrtvých. Ne, Raimund se tak už narodil. Vybízí mě, abych si z kruhu na zemi rozložených obrazců vybral jeden a postavil se na něj. Pak pomalu chodí kolem mě a mluví.
Mluví o detailech mého života, o kterých sotva může vědět. Mluví o mých rodičích, traumatech a o tom, abych si „otevřel srdeční čakru“ v oblasti hrudníku. Abych se nebál a vykročil vpřed, vstříc novým výzvám. Upadám do lehkého transu, po těle se mi rozlévá teplo. Když končím meditaci, jsem přesvědčený, že svět je báječné místo k životu. Raimund mi ještě doporučuje navštívit meditaci jeho učitele Drunvala Melchizedeka. To jméno mě fascinuje – když se někdo jmenuje Drunvalo, musí být opravdu hustej, říkám si. Leč později v Praze odkládám Drunvalovu knihu po pár minutách. Jeho kontemplace o jakýchsi mezisvětech mně přijdou šíleně těžké čtení a na to já nejsem.
Zvyšujeme vibrace
Po meditaci se stavuji v baru na samozřejmě bio a samozřejmě lokální limonádu, pocházející z plodů tamního regionu Burgenland. Domorodci se holedbají, že jejich kraji se také říká Sonnenland, slunečná země, kde je abnormálně teplo a sucho v důsledku tzv. panonského klimatu, které panuje nad rozlehlými rovinami východního Rakouska a Maďarska. Přisedá si ke mně šedesátník ve světlém obleku a rozhalence, představuje se jako majitel hotelu Johann Haberl a já mu gratuluji k jeho zaměstnancům. Kolem nás procházejí čistokrevní šaolinští mniši, kteří hosty (90 % tvoří Rakušané ve středním věku) učí nejen bojová umění, ale také je masírují a radí jim se stravou. Hotel má i svého vlastního fyzio- a psychoterapeuta, který používá mimo jiné systemické konstelace. Což je i v Čechách metoda stále rozšířenější, leč stále ještě považovaná za trochu podezřelou „alternativu“.
Herr Haberl je samozřejmě decentní gentleman, který každému hostovi nevykládá tajemství Atlantidy, ale po čase zjišťujeme, že máme společné záliby, a tak mi se spikleneckým mrknutím ukazuje jakousi tabulku, kterou pro něj vypracoval psychotronik. Má v ní změřená místa na světě s nejvyšší energetickou hodnotou. Vysoko jsou třeba Lurdy, Machu Picchu, egyptské pyramidy a také jeho hotel Larimar. Hotel pojmenovaný podle minerálu zvaného též Delfíní kámen z oblasti Karibiku. „Většina hostů to neví,“ usmívá se měkce Herr Haberl, „ale voda v našich bazénech je filtrovaná přes krystaly, které ji nabíjejí léčivou energií.“
Johann Haberl je hoteliérem celý život, ale až v posledních deseti letech si splnil svůj sen: vybudovat podle holistických a magických principů hotel, který ve svém centru ukrývá perlu – místnost zvanou Kristall-Energie-Raum, vybudovanou ze 30 000 krystalů. „Mým životním posláním je probouzet spící energii krystalů, aby ji pak lidé mohli využívat. Mnozí moji hosté ani nevědí, proč se tu tak dobře cítí. Ale já ano. Jezdím kvůli krystalům po světě, vyhledávám je a pracuji s nimi,“ povídá Johann Haberl. Kdybych sám v životě neviděl věci, které se zcela vymykají běžnému racionálnímu pojetí světa, a kdybych ještě nebyl nastřelený z meditace, tak bych asi pochyboval o hoteliérově duševní kondici. Takhle jsem mu jen vděčně připil na zdraví.
Nebudu se rozepisovat, jak jsme s dětmi trávili čas v místních lázních s přilehlými zahradami, kde se vyblbnou malí i velcí, protože tyto plavecké, cákací a saunovací hody si prostě musíte ve Stegersbachu zkusit na vlastní plavky. Posunu raději děj do večera, kdy rozechvěn vstupuji do KristallEnergie-Raum. Na čtyřech vodních postelích mezi krystaly odpočívá jeden host, místností se line esoterická hudba, do které kníkají delfíni. Uléhám na vodní postel… a nemohu si přitom nevzpomenout na nesmrtelnou scénu z komedie Zvíře, kde Belmonda v roli Bruna Ferrariho honí vnadná Raquel Welchová právě po takové vodní posteli a on volá „sundejte se mě tu šenskou!“. Nějaká atlantická kněžka by se šikla, ale mám tu manželku, která právě plave s neunavitelnými dětmi v přilehlém krystalovém jin jang bazénu.
Šup do ráje
Brzy upadám do polospánku. Nemohu k tomu říct nic bližšího, než že jsem jako na kokainu, tělem se mi rozléhají vlny tepla a moje srdeční čakra či co to je přímo pulzuje. Lehátko má chytře vyhřívané místo v oblasti beder a já mám pocit, jako by mě vyhříval zespoda nějaký tajemný vodní živočich. Nevím, po jak dlouhé době, snad po deseti minutách, snad po sto letech, mě do reality přivolává známý hlásek. To náš dvouletý synek řve a slyším i hlas manželky. Pomalu se vypotácím z krystalové místnosti a zjišťuji, že Kubíkovi se podařilo vykonat do vody velkou, velikou potřebu. Plave to na hladině, moje žena to sbírá a pár rakouských distingovaných hostů na ni konsternovaně hledí.
A tak Müllerovi nechávají v krystalové vodě trochu své vlastní energie a spěšně odcházejí na večeři o šesti chodech. Naše děti jsou jen trošku zlobivé, takže se necítíme až zas tak trapně v tom delikátním prostředí, kde k večeři chodí muži zásadně ve vyžehlených košilích a dámy v šatech. Po pravdě, Larimar není vyloženě myšlený pro rodiny s malými dětmi, ale tím, že hoteloví hosté mají vstup do lázní, které jsou společné s místním obřím hotelem Allegria, jenž je naopak na rodiny specializován, mohu zdejší pobyt doporučit i duchovně laděným rodičům s malými ratolestmi. Personál i hosté jsou velmi tolerantní.
Pár dní v Larimaru nepochybně „zvýšilo mé vibrace“. Jak praví moje milovaná kniha Brány Atlantidy: „Staňte se mistry svého života. Naučte se s možnostmi, které máte k dispozici, zvyšovat své vibrace. Je třeba, abyste uznali fakt, že všechny bytosti tvoří milovanou součást Prvotního zdroje.“ Podle hermetismu se universum odehrává v různých vibracích, vyšších a nižších. Hmota – jak i fyzika ví – je jen energie, která „pouze“ vibruje jinou rychlostí než třeba světlo. Pan hoteliér z Larimaru a staroegyptský mudrc Thovt mi ten kouzelný víkend připomněli: vše kolem nás i my sami jsme nekonečně se měnícími formami vibrující energie. Žádná smrt neexistuje, neexistuje ani čas, to jsou jen pouhé iluze. Prohlédni skrz ně a poznáš „ráj na zemi“. A nejkratší a vlastně jediná cesta do onoho ráje spočívá v naší schopnosti vůbec připustit, že člověk opravdu může být moudrý, šťastný a zdravý po celý svůj dlouhý život.
Když toto píšu později ve své pražské kanceláři, kde si na chléb vezdejší vydělávám tvrdou prací korporátní, vzpomínám na Larimar, kde uvěřit v Atlantidu bylo tak snadné. Utratil jsem sice pěkných pár set eur, protože rakouská čtyřhvězda superior není pro šetřílky, ale to, co jsem tam díky panu Haberlovi a jeho týmu prožil, za to fakt stálo.
