Fotografování může být docela pohodový koníček. Ovšem jak pro koho. Když pětadvacetiletý Martin Holik z Přerova „lovil“ v Palestině ty nejlepší snímky, musel si toho dost vytrpět. Izraelci ho zatkli, vyslýchali, zabavili mu karty z fotoaparátu, a nakonec dokonce o část fotografií přišel. S tím, co mu zbylo, se však přihlásil do prestižní soutěže Czech Press Photo, a uspěl. Vítěz juniorské kategorie si vůbec v „extrémním focení“ libuje. Často třeba jezdí do cikánských osad na Slovensko, kde kvůli těm nejlepším snímkům přebývá s místními v jejich chatrčích.
Jak vznikly fotografie, s nimiž jste uspěl v soutěži?
Jel jsem fotit do Palestiny a Albánie, protože jsem se chtěl přihlásit na Institut tvůrčí fotografie v Opavě a potřeboval jsem fotky na přijímačky. Bohužel jsem ale prošvihl termín přihlášek, a tak jsem ty snímky poslal alespoň do Czech Press Photo. Už do loňského ročníku jsem posílal portréty cikánek z východního Slovenska. Fotky byly sice vystavené, ale tehdy jsem se ještě neumístil.
Na co jste se zaměřil v Albánii?
Tam jsem čtrnáct dní fotil na skládce, jak děti třídí odpadky a hledají mezi nimi cennosti. Za den si vydělají tak dvě eura. Chtěl jsem, aby lidi viděli, jaká je situace v Albánii, která od nás není až tak daleko. Mrzí mě, že tato série v soutěži neuspěla.
Snímky z Palestiny ale porota ocenila.
Ano. Do Czech Press Photo jsem poslal sérii fotek pod názvem Good morning sunshine, česky Dobré ráno, sluníčko. Ta série vznikla souhrou náhod. Původně jsem totiž chtěl fotit na Haiti, kde bylo zemětřesení. Nesehnal jsem ale letenku, tak jsem se rozhodl odletět do Gazy fotit amatérské boxery. Přiletěl jsem do Izraele, ale nedostal jsem povolení ke vstupu do Gazy, takže jsem si udělal alternativní plán.
Jaký?
Začal jsem fotit v utečeneckých táborech v Palestině, kde jsou rodiny a manželky chlápků zavřených za teroristický čin. Třeba za to, že dodali výbušniny někomu, kdo se pak odpálil v autobuse. Tyto tábory jsou po celé Palestině. Nemělo by se tam chodit, ale dostal jsem se tam. Jednou, když jsem byl zrovna fotit v nemocnici, přišli Izraelci. Primář Palestinec mě schoval za plentu, ale Izraelci mě našli a vzali mě na výslech.
Co se s vámi pak dělo?
Sebrali mi foťáky a vzali z nich karty. Foťáky mi sice pak vrátili, ale přišel jsem o fotky z nemocnice a o fotky z demonstrace, kterou jsem fotil den předtím. Půl dne mě vyslýchali v arabštině. Tvrdili, že jsem Arab a podporuju arabské teroristy, já jsem se je zase snažil přesvědčit, že jsem Čech. Nakonec mě vyslýchali v angličtině. Trvalo to dlouho a nakonec mi řekli, že bych neměl do utečeneckého tábora jezdit. Přesto jsem tam druhý den jel a dál fotil. Vyplatilo se, vznikla z toho dobrá série.
Nakonec jste ale uspěl ještě s jinou sadou snímků.
Bydlel jsem v Jeruzalémě a odtud jsem vyjížděl do Palestiny, která je obehnaná zdí. Palestinci mi říkali, že mám jet brzy ráno, protože Izraelci dělávají naschvály a nechávají lidi dlouho čekat na hraničních přechodech. U nich sedí v kukaních izraelští vojáci a pouští Palestince, kteří jezdí do Izraele za prací. Když jsem tedy šel ve tři hodiny ráno na přechod v Betlémě, byly tam už kilometrové fronty. Někteří tam předbíhají, je tam tlačenice, bitky o místo a čeká se tam někdy tři hodiny a někdy i deset. Tohle jsem tam fotil tři dny a za tuto sérii jsem nakonec získal ocenění.
Fotil jste i jiné hraniční přechody?
Byl jsem ještě fotit na nejpřísnějším přechodu v extremistickém městě Ramalláh. Izraelci tam sedí v neprůstřelných skleněných kukaních. Kvůli mně ten přechod dokonce zavřeli. Nesmí se tam totiž fotit a já tam přitom pobíhal s foťákem. Musel jsem pak jít k jedné z kamer a ukázat, že mažu fotky. Kontroly tam jsou velice přísné, mají tam citlivé rentgeny. Stačí, když máte větší knoflík, a už to pípá. Člověk se pak musí svléct a následuje prohlídka. Z těch jejich hábitů se tam na jednom místě svlékají dohromady muži i ženy.
Jak jste se dostal do slovenských cikánských osad, kde jste fotil sérii snímků do minulého ročníku Czech Press Photo?
Nejdřív jsem fotil Romy v Přerově. Pak jsem si na internetu našel cikánskou osadu na Slovensku s nejhorší pověstí - Letanovce - a jel jsem tam. Překvapilo mě, jak jsou tam milí lidé. Rádi se fotili, vodili mě na focení děti. Když jsem tam přijel za měsíc a dovezl jsem jim fotky, začali mě zvát i do dalších osad, abych fotil i tam. Pokaždé, když tam jedu, tak jim přivezu staré oblečení a oni mě tam za to nechávají přebývat ve svých chajdách, abych mohl v klidu fotit. Jezdím tam pravidelně a baví mě to.
Jak na vás působilo tamní prostředí?
Je to jiný svět, vrátíte se tam o tři sta let zpět. Nemají plyn, vodu, elektřinu. Pro vodu chodí do studánky, pro dřevo na topení do lesa, občas přivedou koně a udělají zabijačku. Cikáni na Slovensku jsou jiní než u nás. Tam je jiný život, do jisté míry pohodový. Nikam nespěchají. Těžko se mi odtud vrací do civilizace.
Jaké jsou podmínky v chatrčích, kde přespáváte?
Mají tam jednu místnost, na noc rozloží gauče. Já spím ve svém spacáku. Je tam všechno zablešené, špinavé, smradlavé. Jednou jsem u nich jedl, ale zvracel jsem z toho.
Nemáte obavy, že tam třeba přijdete o fotoaparát?
To se nebojím. Nikdo mi tam nikdy nic neukradl. Spíš mám strach, že mě pokoušou psi. Tam jsou totiž smečky psů, které se chovají jako vlci a jsou agresivní. Jednou se mi jeden malý pes zakousl do paty, odkopl jsem ho a už na mě šli další. Jeden mě pokousal a od té doby si na ně vozím pepřový sprej.
Jak jste se vlastně dostal k fotografování?
Ve čtrnácti letech jsem dostal od dědy starého Zenita a začal jsem fotit. Chytlo mě to a drží mě to pořád.
Čím fotografujete?
Mám dvě digitální zrcadlovky Canon z bazaru a k nim jsem si koupil nové objektivy. Foťák mi vydrží tak rok dva.
Fotil byste reklamu?
Kdyby mi někdo dal zakázku, tak jo. Nebaví mě ale třeba fotit sport. To ani pořádně neumím.
Co teď plánujete?
Připravuju se konečně na přijímačky na opavský Institut tvůrčí fotografie. A chtěl bych jet fotit do Mexika.
