Jiří Maria Sieber z Mostu o sobě prohlašuje, že je sudetský Čech. Je na to hrdý stejně jako Moravan na Moravu. Sudety bere jako svou vlast. „Nevymyslel je Hitler. Tak se přeci jmenovaly už dávno předtím,“ připomíná.
Podle Sudet nazval i své muzeum, i když se zdaleka nevěnuje jen Sudetům. K vidění jsou předměty od první světové války až po nedávnou minulost. Muzeum zřídil v protiatomovém krytu pod jedním z domů v centru města.
„Nejsem nacista. Nemám rád žádnou formu národního socialismu. Naopak. Ve svých expozicích na hrozbu nacismu upozorňuji,“ zdůrazňuje jedenapadesátiletý muž.
Věci do muzea i domácí sbírky shromažďuje přes deset let. „Když je chlapovi kolem padesáti, chce po sobě něco zanechat. A já jsem chtěl vybudovat muzeum, jaké na Mostecku chybělo,“ podotýká.
Lenin i gumová noha
V chodbičce u těžkých vchodových dveří krytu visí na zdi plynové masky s filtry „na dlouhém chobotu“, jaké pamatují lidé ze sedmdesátých let.
V první místnosti Sieber je věnovaná padesátým a šedesátým létům. Leží tu vysílačky, rudá vlajka se srpem a kladivem i obraz Lenina. Jsou tu i daleko bizardnější věci. V regálech má sběratel gumovou nohu a obličej popálený bojovou látkou jako součást ukázky chemického vojska.
K vidění jsou také stará rádia a kotoučové magnetofony leží na nábytkové stěně stylu Brusel, který v šedesátých letech znaly všechny československé domácnosti. Umělé pomeranče a banány, které lidé mívali jako dekoraci, připomínají dobu, kdy tropické ovoce bývalo jen před Vánocemi, a ještě pod pultem.
Expozici doplňuje sbírka klistýrů. „Jsem držitelem českého rekordu. Mám asi sto třicet klistýrů z celého světa,“ chlubí se Sieber.
Další místnost věnoval Sudetům. Jsou v ní srovnávací fotografie vesnic, jak vypadaly, než v nich počátkem padesátých let nechali komunisté zbourat domy po Němcích.
„Lidé dávají často ruce pryč od Henleina a sudetských Němců, ale já chci ukázat dobu takovou, jaká byla,“ vysvětluje. Ve vitrínách má proto volební lístky a letáky Sudetoněmecké strany, legitimaci jejího člena, znak Sudet, ale i řády, spony, příležitostné známky, a dokonce jízdní řády z té doby.
Věnuje se i chemičce v Záluží. Za války to byly závody Hermanna Göringa. „Podařilo se mi sehnat tehdejší průkazku do podniku, zaměstnaneckou známku na krk i talíř ze závodní jídelny,“ pyšní se Sieber.
Zabývá se první i druhou světovou válkou. Ruskem, Německem, koncentráky.
Při pohledu na některé předměty běží mráz po zádech. Třeba na lampu ve tvaru plachetnice se stínidlem z lidské kůže, esesácký psací stroj nebo registrační karty Židů, kteří skončili na popravišti. „Tyhle listiny jsou poválečné padělky za sto padesát korun. Nic ale neubírají na hrůze, kterou museli odsouzení prožít,“ poznamenává.
Věci do svého muzea draží na aukcích, kupuje na burzách, dostává je od lidí. Za sběratelsky nejcennější považuje utěrku na sklo, která je prý přímo z majetku Adolfa Hitlera.
Chlubí se i zapalovačem, který vypadá jako knížečka. „Je z Dachau. I s číslem vězně, který si ho tam v továrně vyrobil,“ dodává.
Muzejník varuje před tím, jak snadno se může historie opakovat. Dokládá to vystavenými holemi a trasparenty, které nedávno sesbíral z „bojiště“ na nechvalně známém litvínovském sídlišti. Říká, že jako jediný na světě má originál exponáty Dělnické strany z rasové války v Janově.
„I takoví lidé chtěli národní socialismus. Nevím, proč nám ho v historii pořád někdo nabízí. Komunisté zas chtěli po osmašedesátém socialismus s lidskou tváří,“ máchá odmítavě rukou.
Blíže o muzeu Sudety na www.jmsieber.cz.
