Mezi českými kraji patří ten Pardubický k těm menším. Přesto se v něm dá najít spousta nej, která jsou prvenstvím světovým, českým, nebo třeba jen místním. Sedmička z nich vybrala sedm nejzajímavějších.
Kniha z telat
Podlažice u Chrasti na Chrudimsku mají jen něco kolem tří set obyvatel. Právě odsud ale pochází jedna z nejslavnějších knih na světě. Ďáblova bible. Codex Gigas je s rozměry devadesát krát padesát centimetrů největší dochovaný evropský rukopis. Originál má 312 listů a je vytvořený z teletiny. Z kůže jednoho zvířete se daly vyrobit dva listy.
Už tak úctyhodné dílo navíc ozdobilo několik působivých legend. „Rukopis vznikl v první polovině třináctého století. Celý ho měl sepsat jediný mnich za jedinou noc díky pomoci ďábla, a právě proto ho tam také vyobrazil,“ vypráví vedoucí Městského muzea v Chrasti Klára Habartová.
Ve skutečnosti to ale bylo nejspíš přece jen jinak. I když autor byl pravděpodobně opravdu jen jeden. „Předpokládá se, že tu knihu napsal jeden mnich, protože je to stejný druh písma se stejným sklonem, pouze pár stránek je dopisováno někým jiným. Napsal to jeden člověk a trvalo mu to dvacet pětadvacet let. Sám si tu knihu linkoval a sám kreslil i iluminace,“ říká Habartová.
Podlažický klášter ale vypálili husité a zmizel ze světa. Vypařila se i Ďáblova bible. Rukopis cestoval přes několik klášterů a originál nakonec skončil ve sbírkách Rudolfa II. Za třicetileté války ho ale ukořistili Švédové a ve švédské národní knihovně odpočívá dodnes. V klimaticky chráněném depozitu bez přístupu návštěvníků.
V chrasteckém muzeu je ale k dispozici jediná oficiálně povolená kopie knihy. Pohled na charakteristickou kresbu ďábla je skutečně mimořádný. „Této dvojstránce se říká faksimile, což je stoprocentní kopie. Je to ze stejného materiálu, kdy se použila stejná technika a stejné psací látky,“ vysvětluje Klára Habartová.
Všechny ostatní listy jsou prázdné. Pořízení kopie jen pouhých dvou listů bylo totiž velmi drahé.
Kočičí hrádek
Nejmenší a nejkurióznější památka Pardubicka a Chrudimska leží v lesích u Slatiňan. Miniatura hradu pochází z konce devatenáctého století. Slatiňanské panství patřilo rodu Auerspergů a ten tady zanechal výraznou stopu. Kočičí hrádek je jedna z nich.
„Nechala ho postavit Vilemína Auerspergová, což byla manželka Františka Josefa Auersperga, a bylo to v letech 1898 až 1901. Byl vlastně součástí jejich lesoparku, který pokračoval za zámeckým parkem a byl plný romantických staveb. Patří sem Tyrolský domek, Kochánovické rybníky, Švýcárna, výletní restaurace Monako, rozhledna na Chlumu nebo právě Kočičí hrádek,“ říká kastelán státního zámku Slatiňany Jaroslav Bušta.
Zmenšený hrad postavený na skalce sloužil samozřejmě dětem ze zámku. Už od začátku byl ale volně přístupný, a tak si sem chodily hrát i ostatní děti.
Pátrání po předloze ale není zrovna jednoduché. „Něco podobného měli Auerspergové postavené v Tyrolsku na panství Matrei, ale to byl větší hrádek, byly tam i dvě obytné místnosti. Třeba to okopírovali tam,“ odhaduje kastelán Bušta.
Na komín za tři hodiny
Komín chvaletické elektrárny sice nepatří mezi skvosty moderní architektury, ale je nepřehlédnutelný. Je vidět až z padesátikilometrové vzdálenosti, ze severu i z jihu. Se svými 305 metry je nejvyšším komínem a čtvrtou nejvyšší stavbou v Česku vůbec. Více metrů už mají jen tři kotvené stožáry nesoucí vysílače v Liblicích, Krašově a Kojálu.
Dominanta Polabské nížiny stojí od roku 1977. Na železobetonovém skeletu je osm ochozů a komín je takzvaně kónický. „To znamená, že se zužuje od paty k vrcholu a při pohledu zdola vypadá, jako by byl ohnutý. Což ale samozřejmě není pravda, jde jen o optický klam,“ říká Martin Fuchs ze Svazu českých komínářů, což je sdružení lidí, kteří se zajímají o komíny a jako zálibu mají jejich zdolávání.
Komín ve Chvaleticích díky své výšce patří mezi nejvyhledávanější. „Výstup je samozřejmě fyzicky velmi náročný. Dá se to srovnat s výstupem na vysokou horu. Na druhou stranu je funkční, takže na něj pravidelně musí kvůli revizím i pracovníci elektrárny, proto je o vybavení jako žebříky a zábradlí dobře pečováno. Pro člověka, který je proškolený a ví, jak se pohybovat ve výškách, by neměl být výstup nijak rizikový. Ale lezec musí být připravený i psychicky, nesmí mít třeba závratě,“ podotýká Fuchs.
A jak dlouho trvá cesta k železobetonovému vrcholu? „Je to různé, většinou dvě až tři hodiny. Ale v každém z osmi ochozů se dá zastavit, odpočinout si a kochat se výhledem, takže se doba může hodně různit,“ dodává komínář Martin Vyštejn.
Němčice z mapy nezmizí
V Němčicích u Pardubic bude problém najít důchodce. Právě tahle obec pod Kunětickou horou má nejmladší obyvatele v celém kraji. Průměrný věk je necelých dvaatřicet let.
„Je to pravda, nejstarší tady budu asi skoro já,“ směje se starosta Jaroslav Štěpánek. Neobvyklý rekord má jednoduché vysvětlení. Němčice zažily obrovský stavební boom. Developer tady postavil 120 nových domků, a zásadně tak zahýbal se složením obyvatel. „Je fakt, že starousedlíky tady skoro nenajdete. Co se přistěhovali noví lidé, tak v důchodovém věku tam byly tak dvě rodiny, jinak opravdu samí mladí lidé okolo třiceti let,“ říká starosta Štěpánek.
Raketový rozvoj znamená ale také problémy. Občanská vybavenost nápor lidí nestíhá. Do školky ale mohou děti chodit v sousedních vesnicích. Do Pardubic je to pár kilometrů. Na druhou stranu se obec na Labi nemusí bát, že zmizí z mapy. Optimistický je i starosta. „Vloni jsme vítali osmnáct občánků, letos jedenáct. O budoucnost máme postaráno,“ věří Štěpánek.
Utajená tragédie
V listopadu roku 1960 se u Stéblové na Pardubicku čelně srazily dva vlaky, a postaraly se tak o nejtragičtější železniční neštěstí v dějinách Česka. Asi kilometr a půl od Stéblové směrem na Pardubice se srazil osobní vlak z Liberce s osobákem do Hradce Králové. Nehodu nepřežilo 118 lidí, dalších 110 utrpělo zranění.
Vlak od Liberce tažený parní lokomotivou vyjel kvůli nešťastné shodě okolností na obsazenou kolej poté, co jeden z průvodčích zahlédl zelené světlo a vydal povel k jízdě. Vlakvedoucí, topič ani strojvůdce si z různých důvodů pokyn neověřili a to byla osudová chyba. Zelené světlo přitom neukázal výpravčí, který byl tou dobou ve staniční budově.
Přímý střet parního vlaku s motoráčkem, který jel opačným směrem, měl strašlivé následky. Spousta těl se dala jen těžko identifikovat, událost tehdy zasáhla celé okolí. Tehdejší socialistická vláda se ale snažila celé neštěstí ututlat. Ve sdělovacích prostředcích vyšla jen stručná zpráva s počtem obětí a výčtem politiků, kteří se dostavili na místo. Kvůli tragédii nakonec skončili ve vězení čtyři lidé.
Klání s mnoha nej
Pardubické závodiště a plochodrážní stadion od sebe dělí necelý kilometr. A na obou jsou každý rok k vidění akce s mnoha nej. Kromě toho, že jsou Velká pardubická i Zlatá přilba v Česku nejsledovanější a nejprestižnější akce ve svých odvětvích, jejich věhlas sahá i za hranice.
Velká pardubická steeplechase je nejtěžším dostihem v Evropě. Může za to především Taxisův příkop. Překážka, která na žádném jiném závodišti není a jež nahání hrůzu snad všem žokejům, trenérům i majitelům koní.
„A to už je navíc Taxis upravený. Ten starý, to byla teprve rasovina,“ říká Josef Váňa, legendární žokej, který jako jediný dokázal Velkou pardubickou vyhrát osmkrát. Z toho čtyřikrát ještě se starým Taxisem v kurzu.
Plochodrážní Zlatá přilba města Pardubic je zase nejstarším závodem v ploché dráze na světě. Poprvé se jela už v roce 1929. Dodnes má v plochodrážním světě silný zvuk. „I když není součástí žádného prestižního seriálu, mezi nejlepšími jezdci je o start na Zlaté přilbě pokaždé velký zájem. Ta trofej je pořád láká,“ říká jeden z organizátorů klání Petr Moravec.
Tři mančafty v dědině
Na vesnici se zná každý s každým. Obyvatelé Vysoké u Moravské Třebové nemusejí mít ani zvlášť dobrou paměť. Přesto to zvládnou. Žije tady jen šestatřicet lidí.
Komorní sestava tří fotbalových mančaftů je určená polohou. „Jsme na pomezí krajů a všude je to daleko. Lidé museli za prací hodně cestovat, tak se někteří přestěhovali do města,“ tvrdí starosta Vysoké Bohuslav Motl.
Přesto sem každý víkend míří desítky aut. Vysoká totiž leží na rozhraní přírodních parků Bohdalov-Hartinkov a Kladecko. A je to tedy nefalšovaný chatařský ráj. „Máme tady hodně chat, asi tak šedesát, takže vždycky o víkendu chataři najíždějí,“ potvrzuje Motl.
