Hola, hola, škola volá. Na studenty i učitele. Po prázdninách se kantoři opět setkají se svými kolegy a hlavně žáky. Jaké to ale bylo, když poprvé stáli před katedrou? Odpovědělo pět hradeckých učitelů od mateřské až po vysokou školu.
Ředitelka mateřské školy
Když Drahomíra Blažková vystudovala speciální pedagogiku, nastoupila v roce 1984 do školy s velkými ideály. O ty ale přišla hned první den na zvláštní škole v Praze.
„Šesťák v první lavici mě zaskočil dotazem, jestli je normální, když chlap leží na ženské, tře se a potí,“ vypráví se smíchem. Přestože ji pořádně zaskočil, stačila ještě pohotově odpovědět, že někdy to normální je.
„Po více než dvaceti letech speciální pedagogiky se ničemu nedivím, ale je pravda, že takových situací jsem zažila víc,“ líčí a přidává k dobru historku z hodiny zeměpisu. Tehdy chtěla, aby jí děti řekly, co ovlivňuje počasí ve střední Evropě. „Po dlouhém přemýšlení mi jeden chlapec odpověděl, že je to Sovětský svaz,“ vypráví Blažková.
Ředitelka mateřské školky, kam chodí také postižené děti, říká, že ji práce i po letech baví. Ráda si ale odpočine mezi lidmi, kteří nemají se školstvím nic společného.
Ředitel 2. základní školy
Ještě studoval Fakultu tělesné výchovy v Praze, když nastoupil na praxi na hradecké gymnázium. V té době Jiří Vodáček vůbec netušil, jak moc dobře tam zapadne.
„Na konci praxe už jsem si kromě profesora, který mě přijímal, tykal se všemi,“ směje se čtyřiapadesátiletý ředitel. Velkou část studentů znal totiž z fotbalu, a také za to mohl jen malý věkový rozdíl.
Na své první a zároveň poslední místo na 2. základní škole nastoupil před devětadvaceti lety také díky sportu. „Pocházím ze Žirovnice, za kterou jsem hrál fotbal. Tehdy jsem funkcionářům řekl, že můžu pokračovat, jen když mi seženou někde v okolí práci,“ vypráví Vodáček. Sehnali a on nastoupil do Hradce, kde učil tělocvik a brannou výchovu.
Zpočátku měl trému. „Dovedete si představit, jaké to bylo nutit deváťáky, aby si nasadili plynové masky? Dobře se tím bavili,“ vzpomíná. Nejvíc mu utkvěla v hlavě dvojice Račman, Veselý, která vyváděla jeden kousek za druhým.
Zástupkyně ředitele Střední zdravotnické školy Jen o sedm let byla Běla Picková starší než její první studentky na hradecké zdravotnické škole. „Dostala jsem třeťačky. Byla to moje první třída a opravdu hodně jsem je drtila. Teď už jsem daleko mírnější,“ směje se Picková, která na škole učí dvacet let somatologii a biologii.
Běla Picková pochází z Moravy a do Hradce se po vysoké jela na školu podívat se svými spolužačkami. Myslela, že zůstane tak dva roky. Na svém prvním místě pracuje dodnes.
Přestože byla na studentky velmi přísná, na školu teď chodí dcery jejích prvních žaček. „Maminky asi zapomněly, jak jsem byla náročná,“ usmívá se Picková.
Učitel fakulty v Hradci
Doktor přírodních věd se léta věnoval vědecké práci. Zkoumal mouchy kroužilky. O tom, že by někdy učil, neuvažoval. „Svoje výzkumy jsem úspěšně publikoval, ale zůstávaly v šuplíku nevyužité,“ říká Oldřich Syrovátka. Začal proto pracovat v pedagogickém centru a svoje poznatky mohl konečně předávat. Poprvé a bez zkušeností se musel postavit před kantory.
„Trému jsem měl, ale pravda je, že se učit prostě chtěli, takže to dobře dopadlo,“ vypráví o své první zkušenosti. Dnes učí na fakultě v Jindřichově Hradci management krajiny. Budoucím manažerům chce vštípit, aby při svých rozhodováních mysleli také na dopad na životní prostřední. „Po patnácti letech už před studenty trému nemívám,“ tvrdí Syrovátka.
Učitel jazykové školy
Umí perfektně anglicky, proto se Radek Přerovský věnuje překládání. Při takové náročné a osamocené práci mu chyběl kontakt s lidmi, proto se rozhodl, že začne jazyk i učit.
„Trému před studenty jsem zažil několikrát. Asi největší byla ta, když jsem stál poprvé před třídou pomaturitního studia, tedy lidmi, kteří sotva odešli ze střední školy,“ vypráví Radek Přerovský. Do té doby totiž učil jen firemní kurzy. Tréma naštěstí nebyla na místě. „Lekci jsme si všichni nakonec užili,“ říká Přerovský.
