Do zahájení světového šampionátu v cyklokrosu v Táboře zbývá pětaosmdesát dní. V pondělí 2. listopadu byl slavnostně otevřen nový areál, který stál 94 milionů korun. Přítomným novinářům byla představena i nová trať. Kdo chtěl, mohl ji na vlastní kůži vyzkoušet. Redaktor Sedmičky Petr Hofbauer neváhal a nabídku přijal.
Nadějný táborský junior Michael Boroš, který se právě vrátil z mistrovství Evropy v belgickém Hoogstratenu s devátým místem, mi vypůjčil svůj speciál. Průvodce po trati mi za drobného deště dělal jezdec Budvaru Tábor Stanislav Bambula mladší. Ten se svými oddílovými kolegy už zná každou zatáčku, překážku nebo schody.
Úvodní metry z 3 320 metrů dlouhého okruhu jsme prokroužili po asfaltovém ovále. Proti předchozím rokům se jelo na pravou ruku, po směru hodinových ručiček. První třetinu trati jsem zvládnul hravě. Zato nájezd do vodou nasáklého terénu byl už těžší. Zatáčka, přibrzdění a znovu se rozjet. Blížíme se k vybudovanému pahorku, který třikrát překonáváme.
„Tak to je Štybarova šikana,“ informuje mě Bambula. „Takhle si to přál,“ vysvětluje, proč se překážka jmenuje po cyklokrosovém vicemistrovi světa Zdeňku Štybarovi. Přichází první prudší stoupání. Zatímco můj průvodce párkrát šlápne, já raději volím jistotu a seskakuji z kola. Házím kolo na rameno a lapám po dechu. Přede mnou jsou první schody. Sotva se vyškrabu, znovu usedám do sedla. Pokouším se rozjet do stoupání. Daří se mi to, ale s vypětím všech sil. Sotva jsem vyšplhal na nejvyšší bod, pádíme dolů.
„Opatrně. Právě projíždíme Šimůnkovou zatáčkou,“ varuje mě Bambula. Raději zvolňuji. „Tady si moc neodpočineš,“ směje se mi průvodce, který je už zvyklý.
S nejtěžším úsekem za zády
Depo. Ale žádné občerstvení. To cyklokrosaři během hodinového závodu nesmí. Ani tady není čas na odpočinek.
„Zkus to co nejvíce rozjet,“ radí mi Bambula, když mě vidí, jak v půlce okruhu šetřím síly. Sláva. Podařilo se mi překonat menší převýšení, aniž bych musel po svých. Ještě přeskočit dvě překážky a nejtěžší úsek mám za sebou. Projíždím úsekem, kde se trať kříží, a čeká mě dlouhé táhlé stoupání. Jenomže změna. Asi v půlce úseku náhle Bambula zahýbá o stoosmdesát stupňů a skoro zastavuje. A ještě jednou. „To si na poslední chvíli vymyslel pan Abeele z Mezinárodní cyklistické federace. Pojmenovali jsme to jeho zpátečkou,“ vysvětluje Bambula.
To už se ale blížíme do údolíčka a k Dlaskovým schodům. Právě tam ztratil český reprezentant v roce 2001 šanci na zlatou medaili. Já si počínal podobně, když jsem uklouzl. Moje tempo pokleslo.
Teď už jen přes louku do cílového prostoru. Mezitím musím ještě zdolat poslední schody. Znovu projíždíme depem a už netaktizuji. Snažím se vymáčknout poslední zbytky sil a spurtuji do cíle. Jakmile protínám cílovou pásku, zvedám ruce nad hlavu, jako kdybych vyhrál. Představuji si, jak stejné gesto udělá v neděli 31. ledna krátce po patnácté hodině pozdější vítěz kategorie elite. Ať už to bude Štybar, Šimůnek nebo Bína. Hlavně si přeji, aby na nejvyšším stožáru zavlála česká vlajka a hrála naše hymna.
Náročná trať
Všichni závodníci, kteří měli možnost si trať vyzkoušet, se shodli. „Stávající trať je těžší. A taky spravedlivější. Hodně bude záležet na počasí,“ říká Bína, který na světový šampionát v Táboře rád vzpomíná. Získal tu před osmi lety v kategorii juniorů titul šampiona. Proto by táborský jezdec jistě nepohrdnul některou z medailí.
