Krčí se schovaný v hradbě ministerských budov a nelichotivě kolem něj krouží tramvajové koleje. Hotel Augustine, kostel sv. Tomáše i přilehlý klášter augustiniánů zaplatily za dopravní rozvoj města svoji cenu. Naštěstí nebyla tak vysoká, aby zničila kouzlo místa, kterému místní říkají pomodlené. Otec Juan zde dává mše ve španělštině a angličtině a hotelové hosty občas vodí do tajné knihovny augustiniánů, která obsahuje svazky opoznámkované astronomem Johannesem Keplerem. Díky spolupráci s hotelem Augustine mohl řád otevřít svou vlastní školu a zrekonstruovat klášter. Ten spolu s hotelem dnes tvoří, podle slov bývalé majitelky Dagmar Smitové, malé město. O životě v něm ZENu vyprávěla spolu s otcem Juanem.
Vybavíte si první setkání, kdy jste se bavili o stavbě hotelu na půdě kláštera?
Otec Juan: Rekonstrukce začala v roce 1998, kdy tady skončil domov důchodců, který zde fungoval za komunismu. Dostali jsme ruinu a osm let hledali investora, který by byl schopen místo opravit a část prostorů používat komerčně pro sebe.
Dagmar Smitová: Ukázalo se to jako poměrně problematické, protože šest nebo sedm investorů projevilo zájem, ale nakonec se nic nerealizovalo. Prostě nedokázali najít odpovídající finanční model a návratnost projektu. Manžel měl od začátku v hlavě hotel a na prostor udělal asi 27 studií. Pak jsme začali kupovat okolní budovy ministerstev, o něž se nikdo nestaral, abychom docílili počtu 101 pokojů, protože všechny mezinárodní hotelové řetězce provozují jen prostory, které mají minimálně 100 pokojů. To byl největší oříšek, pořád jsme jich měli 99.
Otec Juan: A klášter měl taky určitý počet místností, který jsme už nemohli obětovat, protože je potřebujeme na provoz. Na kompromis jsme nemohli přistoupit, takže paní Smitová s manželem je nakonec museli najít jinde.
Co jste říkali na projekt, se kterým Smitovi přišli? Přece jen propojení duchovních míst jako klášter a čisté komerce jako hotel není obvyklé.
OJ: Nám se to líbilo, protože projekt vycházel i z naší augustiniánské tradice pohostinství a snahy nechat lidi, kteří sem přicházejí, používat prostory kláštera. Za druhé jsme měli možnost dát hotelu jistý duchovní rozměr. Lidé zde bydlí v pokojích, kde po staletí bydleli bratři augustiniáni, modlili se v nich, pracovali a umírali. Pro nás je důležité, že lidé, kteří sem přijdou, budou mít k dispozici nejen luxusní hotel, ale i nás v klášteře. Mnohokrát se nám stalo, že nás hoteloví hosté vyhledali k duchovnímu rozhovoru.
Vy hotelovým hostům nabízíte hovory s bratry?
DS: Vnímáme to jako spojení dvou světů, jedněmi fyzickými dveřmi projdete ze světa kláštera a kostela do světa, kde tu duchovní čistotu můžete oslavit, a přicházíte sem požehnáni. Spousta hostů chce například vidět knihovnu augustiniánů, která není normálně přístupná. Je to neuvěřitelný zážitek a dýchne na vás prach staletí. Když jsme tady měli Camillu, manželku prince Charlese, byla z toho naprosto unešena a začala úplně kolabovat. Na některé senzitivní lidi to hodně působí. Lidé, i velcí byznysmeni, mají tendenci se v tom prostoru doslova zmenšit.
Na stránkách augustiniánů píšete, že jedním ze zvláštních problémů farnosti je nutnost vyrovnávat se s turisty a nevěřícími. Jak to probíhá?
Pro nás to znamená, že máme bohoslužby nejen v češtině, ale i v angličtině a ve španělštině. Většina z těch, kteří chodí k nám do kostela, jsou cizinci. Je to dáno tím, že jsme v centru, kde už normální Češi bohužel skoro nežijí, ale i tím, že nás arcibiskup požádal, abychom se tady u Tomáše starali o cizince v Čechách. Shodou náhod je nás tady pět bratrů a jsme každý jiné národnosti. Před komunismem tady bylo bratrů 35 a po pádu režimu se vrátili pouze tři. I proto je jedním z našich cílů obnovit přítomnost augustiniánů v Čechách, ale jde to těžko. Vyškolit někoho, aby se stal bratrem, trvá sedm až osm let.
Jaký je styl augustiniánů?
OJ: Použil bych jedno slovo: společenství. Ve společenství je lidem dobře, cítí se v něm jako doma a mohou spoustu věcí sdílet. Do všeho, co děláme, se snažíme promítat svůj cíl obnovy společenství. A to děláme skrze setkávání s lidmi, mluvíme s nimi a chceme vytvořit rodinu. V rodině se člověk cítí dobře, může se v ní otevřít ostatním a od ostatních čeká to samé. A to se odráží i v hotelu.
DS: Je to pravda, nenajdete zde hosty, kteří by byli hluční nebo nerespektovali své okolí. Máme klienty, kteří si tu atmosféru užívají, a jen výjimečně se stane, že by se někdo choval nevhodně. Lidé sami to zjistí velmi rychle. Ti se špatnou duší se tady necítí dobře a automaticky odejdou.
OJ: Říkáme, že tyto prostory jsou pomodlené. Od 14. století, kdy jsme sem přišli, se tady lidé bez ustání modlí. Znáte ten pocit, když přijdete někam, kde se stala nějaká tragédie? Nebudete se cítit dobře. Tady to je naopak, žili tady dobří lidé, kteří svůj čas trávili prací a modlitbami, a tím je tento prostor prodchnutý.
DS: Podstatné je, že to necítí jen lidé křesťanského založení. Přijde sem třeba buddhista, hinduista či muslim a reakce jsou stejné. Jeden známý hoteliér ze Singapuru jen otevřel pusu a řekl: „Wow, to je opravdový zen!“ Abychom tomu sami lépe porozuměli, začali jsme pro zaměstnance pořádat hodiny historie pod vedením profesorů, kteří zde dělali archeologický výzkum. Našli při něm přes 6 tisíc artefaktů z doby okolo 10. století, a dokonce i staré pražské opevnění, po tom archeologové moc toužili. Objevili jsme i zapečetěnou obálku z roku 1878. Byl to dopis člověka té doby, který asi chtěl nechat dalším generacím zprávu o tom, jak to tu chodilo. Psal třeba o nové milence svého známého, o tom, co se změnilo v kostele.
Jak vypadá den augustiniánského mnicha?
OJ: Já vstávám mezi šestou a sedmou, v 7.15 máme společnou modlitbu a v 8 hodin snídáme. Po snídani jdu do školy, kde učím. Znovu se všichni potkáme na mši v 12.15 a kolem jedné na modlitbu. Následuje oběd a po něm máme jeden velmi důležitý okamžik, kterému říkáme rekreace. Snažíme se prostě být spolu, pijeme kávu, díváme se na zprávy nebo čteme noviny. Kolikrát ani nemusíme nic dělat, a prostě žijeme z přítomnosti ostatních bratří. Pak začíná odpolední blok povinností a v 18.45 následuje večerní modlitba, která je přístupná veřejnosti. Večeře máme volnější a nemusíme nutně jíst spolu, záleží na programu každého z nás. Chvíli po deváté se ale vždy potkáme na druhý okamžik rekreace a do pokojů odcházíme kolem půl jedenácté.
A v kutně musíte chodit pořád?
OJ: Ne, to ne, já ji teď mám, protože jsem si říkal, že to bude vypadat hezky. (směje se) Je to pro nás spíš oblek na oficiální příležitosti, i když někteří bratři ji rádi nosí pořád. Hoteloví hosté to například milují, ale do školy chodím oblečený úplně normálně, protože kutna není moc praktická, člověk se s tím musí tahat…
Sv. Augustin se ptá: Nezuří-li uvnitř tebe válka, neznamená to, že jsi už uzavřel potupný mír? Jak to máte vy? Zuří uvnitř vás válka?
OJ: Já věřím, že vnitřní válka vždy existuje u každého z nás. U sebe ji prožívám často a myslím si, že to je dobře a znamená to, že nejsem spokojený s tím, co mám, s tím, jak žiju, a potřebuju se pořád posouvat dál. Myslím, že nikdy nemůžeme v životě říct: To je ono. Týden nebo čtrnáct dnů, to je v pohodě, ale pak musím začít další válku. I proto mají augustiniáni ve znaku hořící srdce. Nyní bych rád našel více času pro sebe. Pokud nemám čas pro sebe, najednou se vyprázdním a nemůžu ze sebe ostatním dávat.
Hodně mluvíme o tom, že staré světové pořádky se hroutí a celá naše společnost se bude muset nějakým způsobem restartovat. Co podle vás v tuto chvíli světu chybí?
DS
OJ: Já bych chtěl všem vzkázat, aby se za ničím zbytečně nehnali a vrátili se sami k sobě, protože to, co hledají, najdou v sobě. Nehledejte štěstí a spokojenost na Marsu, tam není.
