Yes opatrně vkročili do páté dekády
Slibovaný návrat k epickým velehorám probíhá jen na oko. Titulní kolos nenabízí výlet do zlatého fondu, reprezentovaného alby jako Relayer nebo Going for the One, tvoří jej několik písniček provázaných tematicky i motivy. Celkově novinka připomíná spíše odlehčenou tvorbu kapely z osmdesátých let než olbřímí, převážně instrumentální plátna z desetiletí předchozího. Skladby jsou kratší, přehlednější, produkce vcelku všední, jako by ani nešlo o téhož interpreta, který v čarování se zvukem posouval hranice možného.
Yes stárnou s posluchači a spíše než o art-rocku lze nad novinkou hovořit o rocku pro dospělé. Tedy o žánru, který progresivní hrany a kdysi tolik na odiv vystavovanou instrumentální bravuru stáčí kamsi pod povrch v nejlepším slova smyslu obyčejných písniček. Podobný posun lze vysledovat i na posledních nahrávkách Pink Floyd, kteří barvy a rozmáchlost sedmdesátých let rovněž vyměnili za pevnější kontury a určité zmoudření.
Žádná z předchozích nahrávek skupiny ale nevzbuzovala tak rozporuplné ohlasy. Místy novinka připomíná desky projektu Asia, a je na pováženou, pokud jeden z nejinspirativnějších interpretů sedmdesátých let přijde po desetileté odmlce s kompletem více než z poloviny upředeným z recyklovaného materiálu.
Novic Benoît David, kterého jádro sestavy draftovalo z kanadského revivalu Yes, vnáší do projevu něco svého. Přesto není zřejmé, zda Jona Andersona může nahradit nikoli jako vokalistu, ale jako nositele vize a spolutvůrce zvuku kapely. Tyto (a mnohé další) otázky zodpoví další album. Novinka je opatrným startem a v kontextu ostatních nahrávek skupiny patří k těm sice zajímavým, ale nijak výjimečným či revolučním.
Yes: Fly From Here
Vydavatel: Frontiers, 2011
Hodnocení: 60 %
Autor je spolupracovníkem redakce
