Z domu pod Kletí směr Nepál

Navštivte Nepál. Svět už nikdy nebude jako dřív. To si myslí čtyřiapadesátiletá Marie Johanusová. Z domu postaveného pod Kletí vyhlíží jihočeské stráně a myslí na krajinu daleko na východě od nás.

„Vloni jsem byla v peruánských Andách. Vyšla jsem na šestitisícovku Berlin, ale s Himalájemi se to nedá porovnat. Je to srdeční záležitost,“ usmívá se bývalá atletka a zdravotní sestra.

Je samotářka

Sport ji naučil spoléhat se hlavně na sebe. To samé velehory. Po práci v budějovické vojenské nemocnici na oddělení ARO se po roce 1990 rozhodla pro samostatnost i v oboru. „Když mi zemřeli rychle za sebou čtyři mladí pacienti, řekla jsem si, že chci něco jiného. Založila jsem ordinaci fyzioterapie,“ vzpomíná.

Její dům v Habří na Budějovicku se na první pohled podobá malému statku. Uprostřed místnosti hoří krb. V policích leží knihy o Tibetu, horách a o přírodě. Dýchá tu prostor a jednoduchost. Chová ohaře a ve stáji v nedalekém Dubném dva jezdecké koně. Když se blíží zima, musí si sama připravit zásobu dřeva. Původně, jako vdaná, bydlela v centru Budějovic. „Jsem spíš samotářka. I na výpravy jezdím sama, nemám ráda organizované zájezdy,“ vysvětluje štíhlá žena.

V Nepálu ji přešla bolest

Do Nepálu se vydala před šesti lety. První cestu přerušila operace kolene, celkově pátá. Jak říká, sportovala a chodila po kopcích, až si koleno uchodila. Když jí doktoři radili, aby kloub šetřila, jako zázrakem se dala zase dohromady.

„Taky handicap je o vnímání světa. To jsem si přinesla do své praxe, kde mám i pacienty ochrnuté po autonehodách. Na jeden zážitek dodnes vzpomínám se slzami v očích. V nepálské vesnici jsem potkala ženu těsně po porodu. Ještě byla od krve a novorozeně nesla zabalené v hadrech. Pak vzala motyčku a začala kopat na poli. A dítěti k tomu zpívala,“ vypráví Johanusová.

Nepálci jsou podle ní chudí, ale spokojenější než my. Žijí stejně už stovky let. „Naše skupina tehdy vyšla na trasu z města Luklu, odkud míří výpravy na Mount Everest. Byl tam jeden muž, který neustále kritizoval zaostalost obyvatel. Nešlo to poslouchat, tak jsem se odtrhla. Pak jsem putovala sama, jedla dhal-bhat, místní jídlo z rýže a zeleniny, a byla šťastná. Určitě se tam vrátím.“