Z Klatov se dostala na Dálný východ

Devatenáctiletá Tereza ze Švihova se už pět let usmívá z obálek japonských módních časopisů.

Ve čtrnácti začínala jako členka klatovské modelingové skupiny Delija, s níž jezdila po malých přehlídkách. Dnes je Tereze Maršálkové ze Švihova devatenáct a už má za sebou focení pro módní časopisy v Číně a v Japonsku. Na svoji první pracovní cestu do zahraničí se dívka z Klatovska vypravila do Tokia krátce před svými patnáctinami. Pro práci v zahraničí ji vybrala modelingová agentura, s níž klatovská Delija úzce spolupracuje.

První cesta

Několikatýdenní odloučení od rodiny a přátel a cesta na druhou stranu zeměkoule – to byla první velká zkušenost tehdy čtrnáctileté Terezy. „Byla jsem dost nervózní a rodiče ještě víc. Věděla jsem sice, do čeho jdu, ale o životě v Japonsku jsem neměla ani potuchy. Na druhou stranu ale na mě byli rodiče hrdí, že jsem se dostala k modelingu na druhém konci světa,“ vzpomíná modelka. Zvyknout si na rušný život, komplikované cesty japonským metrem a spoustu jiných věcí bylo pro Terezu otázkou několika dní.

„Japonci jsou hrozně ochotní. Když vidí turistu, že si neví rady, okamžitě přijdou a snaží se mu pomoci. Navíc mají snahu se učit anglicky, takže ani s dorozumíváním není problém,“ říká Tereza. Když přivezla modelka do Čech výsledky své první zahraniční práce, všichni se divili, proč je její fotka až na poslední straně. Pro to je ale jednoduché vysvětlení. V knihách i časopisech se v Japonsku listuje opačně, takže už při první návštěvě se dívka ze Švihova dostala na titulní stranu.

Přesčas i v modelingu

A jak takový pracovní den modelky vypadá? „Osmihodinová práce jako každá jiná. Zkrátka osm hodin focení, líčení, česání. Někdy musí modelky přetrpět i přesčasy, takže pracovní den má někdy i dvanáct až šestnáct hodin. To už se pak unavená vracím na hotel,“ popisuje.

„Ráno do ateliéru jezdím většinou taxíkem, protože ty jsou tam poměrně levné. Navíc vyznat se v japonském nebo čínském metru je docela složité,“ dodává. Fotky do módních časopisů nebo katalogů ale nevznikají jen v ateliérech. „Hodně jsme toho fotili i venku,“ říká. Jak má vlastně modelka na fotografii vypadat – to je hlavně o komunikaci mezi ní a agenturou, která zakázku zadává. „Buď se přímo domluvíme, nebo mi třeba ukážou jiné fotografie s tím, že v tomhle duchu by si představovali výsledek,“ vysvětluje.

Život v zahraničí už dnes Tereza Maršálková bere stejně jako doma. Zvykla si i na japonskou a čínskou kuchyni. „Už jsem se naučila jíst hůlkama. Základem spousty jídel je rýže, která je hodně lepená, takže naučit se jíst tradičním východním způsobem není tak složité,“ směje se.

Uzavření Číňané

Na Dálný východ se Tereza vrátila i letos. Tentokrát ale do Šanghaje. Číňané ale na ni nezapůsobili tak dobrým dojmem jako Japonci. „V Číně jsem už pracovala a nebyla to dobrá zkušenost. Jsou docela nespolehliví. Když domluví focení na určitou hodinu, přijdou klidně pozdě. Navíc jsou hodně uzavření a nemají snahu se učit světové jazyky. Takže i domluvit se tam je trochu složitější. Šanghaj je už trochu metropolitní část, takže se blíží Japonsku, ale pořád to není ono,“ tvrdí. Cesta tam už nebyla takovou psychickou zátěží, jako když ve čtrnácti poprvé letěla do Japonska.

„Už jsem tak nějak věděla, co mě tam čeká. Navíc s rodiči komunikuji pomocí notebooku, který jsem tehdy v Japonsku ještě neměla, takže i tohle je jednodušší,“ dodává. A jak vnímá okolí její úspěchy? Jedni jí to přejí, jiní na sobě dávají znát závist. „To je úplně normální a už jsem se s tím setkala před pěti lety. Pokud se s tím dokážu smířit, nerozhodí mě ani pomluvy,“ míní Tereza.