Tři rodiny z Hradce a okolí se sice navzájem neznají, ale jednu věc mají společnou. Řemesla, která si rodiče zvolili, okouzlila i jejich děti. Dokonce natolik, že se jim začaly věnovat taky.
Elektrikáři
Dvaapadesátiletý Miroslav Beránek zdědil mlýn v Dolní Lhotě u řeky Nežárky po svém otci. Se zchátralým stavením si dlouho nevěděl rady. Přestavby ho lákaly, ale nedokázal se rozhodnout, odkud by s nimi měl začít. První, do čeho se nakonec pustil, byla oprava staré vodní turbíny z roku 1942. „Vrazili jsme do prací spoustu peněz, času a úsilí. Nakonec jsme nad přístrojem zvítězili a po několika letech dřiny jsme se připojili do sítě,“ vzpomíná Miroslav.
Vodní elektrárny si zamiloval i Beránek mladší, Miroslavův syn Petr. Ze školy, kde se učil obraběčem kovů, zamířil přímo zpátky domů. Jeho otec je za to rád.
Práce, do které se oba museli zpočátku nutit, brzy přerostla v životní lásku. O čtyři roky později přibyla ke zrekonstruovaným obytným místnostem také druhá turbína.
Neobvyklé řemeslo se otci, který se původně vyučil opravářem zemědělských strojů, zalíbilo natolik, že si z něj udělal zaměstnání. „Na opravné práce vodních elektráren nemají na živnostenském úřadě škatulku. Proto v mém živnostenském listě stojí, že jsem zámečník,“ vypráví Miroslav.
V současné době pracují společně na opravách jindřichohradecké vodní elektrárny U Devíti mlýnů. „Měli bychom ji mít hotovou už do konce září. Samozřejmě tu a tam jezdíme i jinam. Třeba do Budějovic, kde jsme dělali Stecherův mlýn,“ říká Petr. Nejdál vycestovali elektrikáři až do Čeladné za Ostravou. Práce se ale pro ně najde po celé republice.
„Jeden kolega elektrárník mi nedávno říkal, že je štěstí mít takového syna. Můžu mu předat svoje řemeslo a zkušenosti. Kolega má prý samé holky, které elektrárny vážně nezajímají,“ směje se Miroslav.
A další dědici? „Moje přítelkyně zrovna čeká miminko,“ chlubí se sedmadvacetiletý Petr, který má vlastní vodní elektrárnu v Nové Včelnici u Jindřichova Hradce.
„Už za dva týdny budeme vědět, jakého je mimčo pohlaví. Nemusím ani dodávat, že by taťka chtěl, aby to byl kluk,“ dodává.
Prodavačky
V místech, kde Panská ulice ústí do Masarykova náměstí, se za cedulí Kosmetika - bižuterie ukrývá nenápadný obchůdek. Kolem prosklenné výlohy, ze které se line vůně až na ulici, dovnitř po schůdcích každou chvíli vcházejí ženy nejrůznějšího věku. K Evě a Erice Maškovým chodí hlavně pro parfémy, laky na nehty a šampony. Nákup si často zpestří i výměnou nejnovějších klepů.
Čtyřiapadesátiletá Eva Mašková prodává kosmetiku už pětadvacet let. Poprvé se za pult, přetékající barevnými skleničkami a tajuplnými krabičkami, postavila v roce 1985. V prodejně v Rybniční ulici, patřící družstvu Jednota, se ale necítila být svou paní.
„Proto jsem si v devadesátém druhém otevřela vlastní obchod tady na horním náměstí. Na to člověk za komunistů nemohl ani pomyslet,“ vzpomíná Mašková.
Jejím původním snem bylo mít lékárnu. „To bohužel neklaplo. Než jsme se s kolegyní rozhoupaly, otevřeli si vedle nás zdravou výživu, a to bylo dost podobné. I proto jsem se tedy vrátila zpátky k drogerii,“ vysvětluje Eva.
„Dneska už bych se ale obchodu klidně vzdala a za něco ho okamžitě vyměnila. Třeba za pěkný malý bar někde u moře. Podávala bych tam melounovou vodku s redbullem,“ zasní se.
Vůně, kelímky a bižuterie zaujaly i její dceru Eriku Maškovou. „Už během základky jsem tu mamce moc ráda pomáhala. Byli jsme tu celá rodina, táta dělá účetnictví. Jsem ráda mezi lidmi, a tak to tady pro mě po konci studií byla jasná volba,“ vypráví dvaatřicetiletá Erika.
Ve své prodejně se obě ženy nenudí. Vyprávějí o lidech, kteří si u nich odkládají věci, nebo je tam dokonce zapomínají.
„Přišla k nám jednou stará paní s holí. Vypadala hodně nemocně a stěžovala si, že bez pomoci neujde ani krok. Tak se tu dívala a zapovídala, až hůl zapomněla a odešla bez problémů bez ní,“ říká Erika.
Jindy zase drogerii navštívil nenápadný čtyřicátník. „Přišel a sháněl se po pánské ochraně nadměrné velikosti. Naporoučel si navíc nějaké barvy a vibrační kroužky. Když jsme konečně něco vybraly, požádal nás, zda by si ochranu mohl vyzkoušet,“ směje se Eva Mašková.
„Už měl nakročeno do mojí kanceláře, tak jsem ho musela zarazit. Řekla jsem mu, že do šatny musí vedle do Střelnice,“ uzavírá.
Čalouníci
Rodinný podnik sedlářů a čalouníků Hummelových zná každý Hradečák. Dvůr naproti kasárnám ukrývá parkoviště a dvě budovy. V první je prodejna, do které chodí zákazníci vybírat nejrůznější koberce, parkety a okrajové lišty nebo objednávat čalounické a podlahářské práce.
Při otevření dveří druhé budovy, v níž se ukrývá dílna, hned návštěvník nasaje typickou vůni lepidla na koberce. Kolem velkého pracovního stolu tam mezi rolemi látek a molitanu pobíhají rovnou tři členové rodiny Hummelových - dědeček Josef, otec Miloš a syn Lukáš. Sousední menší dílna patří švadlenám. Ty tu provádějí drobnější práce a opravy.
Osmašedesátiletý Josef se před více než půl stoletím vyučil sedlářem a čalouníkem u Karlových Varů. Domů do Hradce se vrátil až po vojně. Svému řemeslu se začal věnovat v Nové Bystřici, tehdy ještě pod Státním statkem Jindřichův Hradec. „Do Komunálních služeb v Hradci jsem nastoupil roku 1982. Měly dílnu v prostorách staré Ladovky. Vydržel jsem tam deset let,“ vypráví Josef.
Josefův syn Miloš je vyučený elektrikářem a až do roku 1993 pracoval ve své profesi. Pak se přidal k otcově nově vzniklé firmě a začal získávat zkušenosti. Po Josefově odchodu do důchodu před třinácti lety firmu převzal a pod názvem Čalounictví Hummel a syn ji vede dál.
„Nyní pracujeme ve firmě s manželkou Renatou. Je nás tu celkem pět zaměstnanců,“ přibližuje Miloš. „Můj otec je mimochodem posledním vyučeným sedlářem. Takový obor se už teď nenabízí,“ dodává.
I čalouníci se při své práci občas zasmějí. „Jednou si u nás stará babička objednala koberec i s pokládkou. Když jsme přijeli k ní domů, podivila se, že má koberec úplně jinou barvu než v prodejně. Ve skladě jsme totiž omylem vzali jinou roli, a tak jsme s ní museli zpátky, abychom ji vyměnili. Pak už byla zákaznice spokojená,“ vzpomíná Miloš.
V oboru čalounictví se už zaučuje i další generace. Syn Lukáš, který před rokem dostudoval gymnázium, pracuje jako podlahář a řidič.
„Ve firmě je toho teď nad hlavu. Rozhodl jsem se dát si pauzu od studia a práce v Hradci není k sehnání. Ještě loni bych neřekl, že mě práce v rodinném podniku začne tak bavit,“ uzavírá Lukáš.
