Z Pasek do Senátu. Zažila vajíčka na kostýmu i nabídky k sňatku

Není divu, že se Alena Gajdůšková dopracovala k postu místopředsedkyně Senátu České republiky. Politika protkává její život už od dětství. Její tatínek byl sociální demokrat a po roce 1968 ho pronásledoval komunistický režim. V devadesátých letech se stal zakladatelem Občanského fóra v Hranicích na Moravě. A poté se s dcerou sešel opět v sociální demokracii.

Ovlivnil tatínek vaši politickou kariéru?

Určitě. I když jsem tak nějak do politiky vyrostla. Ještě za socialismu jsem pracovala ve Svazu žen, a protože jsem zapadala do kolonky bezpartijní a mladá, navrhli mě tehdy jako poslankyni národního výboru. Tím jsem vlastně začala v komunální politice. Pak jsem vstoupila do hnutí Moraváci, a když skončili, šla jsem do ČSSD. Byla jsem ve zlínském zastupitelstvu a v roce 2002 mě lidé zvolili do Senátu. Ta cesta byla postupná, od píky, tedy tak, jak by podle mě měla být.

Jaký byl přechod do velkého světa politiky?

V Praze jsem pracovala v devadesátých letech jako tajemnice poslaneckého klubu Moraváků, takže jsem trošku věděla, do čeho jdu. Navíc jsem se v Praze narodila, a i když jsme potom žili na Moravě, jezdila jsem tam. Ostatní jezdili za babičkou na venkov a já na prázdniny za babičkou do Prahy. Prahu mám moc ráda.

Pořád bydlíte v Želechovicích, v malé obci u Zlína.

Přesněji řečeno, bydlím na Želechovických pasekách. Což je v kopcích u Želechovic. Manžel je lesák a zemědělec, takže jsem vlastně paní hajná. Bydlím pětatřicet let v hájovně pořád na stejném místě. Jezdím domů na víkendy a pondělky, kdy bývám v kanceláři ve Zlíně.

Rodině nevadí, že vás málo vidí?

S manželem jsme měli od začátku víkendové manželství, brali jsme se v době, kdy jsem ještě studovala vysokou školu, takže jsme začínali tak, že jsem jezdila domů na víkendy. Mám dvě dcery, které už byly dospělé, když jsem se stala senátorkou. Domů samozřejmě jezdím strašně ráda, vždycky se těším na celou rodinu, na hájovnu, les, potok i zvířata. Máme ovce, koně, psy a další drobná hospodářská zvířata.

Jaký kontrast vůči Praze.

U nás je nádherně, stačí zajít kousek do lesa a relaxujete. I v Praze jsem si ale bydlení vybrala na Černém Mostě kousek od lesa. Navíc už jsem velmi pyšná babička, musím se pochlubit, mám dvě vnučky Přemyslovny, Anežku a Elišku. Užívám si je ve volném čase, naštěstí bydlí nedaleko. Dcera je totiž lesní inženýrka a žije v hájovně za námi, kousek přes les.

Baví vás ještě politika?

Jak kdy. Na politice je těžké i zajímavé, že se pohybujete společností napříč od komunálních pater až po premiéry a prezidenty. Všechno se učíte za pochodu. Na to být dobrým politikem vlastně není žádná škola, učíte se zkušenostmi. Navíc nemůžete prosadit nic moc, dokud nemáte vybudovanou nějakou pozici, dokud vás okolí i kolegové nerespektují. Buď vyběhnete jako mediální bublina, což rychle skončí, nebo si to odpracujete. To je, myslím, můj příklad. Někdy za sebou tu práci ani nevidíte, ale když se něco podaří, stojí to za to. Proto se budu snažit svůj senátorský mandát znovu obhájit i za dva roky.

A co vás tedy nebaví?

Cestování do Prahy a zpátky. Trošku závidím kolegům, kteří to mají do sta kilometrů. Pro ně je všechno snazší. Pro mě je vlastně cesta tam a zpět pracovní den, který strávím v autě. Teď mám sice jako jeden z vysokých ústavních činitelů k dispozici auto i s řidičem, takže se mohu třeba při cestě připravovat na jednání, ale únavné je to i tak. Druhá věc, která mi vadí, je neobjektivní mediální prostor. Bojuji za média veřejné služby, která by měla dávat referenční rámec, aby se k lidem dostaly vyvážené informace. Pořád to ještě neumíme tak, jako vyspělé demokracie. A někdy je únavné pořád dokola vysvětlovat a říkat některé věci, které se nakonec k lidem ani nedostanou. Pak třeba na vaše slova dojde, a to zamrzí.

Co říkáte na diskuze, zda má existovat Senát?

Zrušení Senátu je naprosto nesmyslná úvaha. A to neříkám jenom proto, že jsem senátorka. Profesor Erazim Kohák, filozof a publicista, člověk, kterého si nesmírně vážím, a který působil a učil dlouho v zahraničí, k existenci dvoukomorového parlamentu říká, že jedna ruka netleská. A pod to bych se podepsala. Myslím si, že v takové mladé demokracii, jakou my pořád jsme, by bylo velmi nebezpečné, kdyby existoval pouze jednokomorový parlament. Znamenalo by to, že bude neomezeným pánem bez korekce. Navíc Senát je více kontinuální, máme delší mandát, takže jsme schopni uvažovat o věcech v širších souvislostech, než je horizont jednoho volebního období. To se projevuje zejména ve věcech evropské agendy. Nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že kvůli Evropské unii máme méně suverenity. My jsme nikdy předtím v historii tolik suverenity neměli. Spolupodílíme se na tom, co se děje na území celé Evropy. Ovlivňovali Češi někdy to, co se děje v Německu? Pochybuji. A v této chvíli to částečně děláme. Je jen na nás, jak v Unii dokážeme získat spojence, obhájit nějaký svůj postoj či zájem, přispět k tomu společnému.

Hodně se diskutovalo o přímé volbě prezidenta. Padlo také vaše jméno.

Jsem ráda, že bude přímá volba prezidenta. Lidé podle mě mají právo zvolit si člověka, který je přímo reprezentuje. Prezident je především hlava státu a reprezentace státu navenek, těch kompetencí zase tolik nemá. A já jako kandidátka? Ano, lidé mi občas říkají, že by si něco takového přáli. Kdyby to tak bylo, nebránila bych se. V české politice je málo žen na to, aby podobné výzvy odmítaly. Určitě bych se snažila být minimálně důstojným kandidátem. Ale sociální demokracie nakonec rozhodla o dvou svých kandidátech a navrhla Jana Švejnara a Jiřího Dientsbiera. Přiznám, že mně osobně by se víc líbil Vladimír Špidla, na tom jsme se však neshodli.

Jste také pacientská ombudsmanka. Co to znamená?

Pacientský ombudsman hájí práva pacientů. Jsem jediná v této funkci na Moravě, další dva kolegové jsou v Čechách. Zdravotnictví mě vždycky zajímalo, už roky spolupracuji se Svazem pacientů České republiky a dokonce jsem se stala jeho první viceprezidentkou. A posléze tedy pacientskou ombudsmankou. Když mají lidé pocit, že jim nebyla poskytnuta dostatečná péče, nemusí jít hned k soudu, ale mohou přijít za mnou. Pokouším se domluvit jim jiné vyšetření nebo zprostředkovat právníka, který se specializuje na zdravotní právo. Velká část stížností se vyřeší, když do toho vstoupím jako moderátor, prostředník, protože často jde pouze o nedostatek komunikace lékaře nebo zdravotnického zařízení s pacientem.

Co byl váš poslední případ?

Teď jsem nově zřídila kontaktní místo přímo v areálu Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Mám tam vyhrazené hodiny dvakrát do měsíce, jednou tam budu fyzicky já a jednou můj asistent. Je tam i schránka, kde mohou lidé nechávat své stížnosti a podněty, máme také e-mailovou adresu. Musím říct, že kontaktní místo by nevzniklo bez vstřícného přístupu samotné zlínské nemocnice. Jsou zatím jediní v republice a věřím, že to pomůže i jim. Dostanou zpětnou vazbu, pomůže jim to zkvalitnit práci.

Máte čas na relax?

Nabíjí mě naše zahrada, vnoučata. A koníčkem je mi moje práce. Opravdu. Setkávám se se spoustou zajímavých lidí. Jsem ráda, že kromě senátorské práce jsem také členka zastupitelstva obce Želechovice. Práce tam mi dává úžasnou zpětnou vazbu. Krásně vidím, jak v reálu dopadá to, o čem rozhodujeme v Praze. Výborná zkušenost a vlastně práce v terénu. Nedovolí mi odtrhnout se od reálného života.

Už vám někdo i pořádně vynadal?

A víte, že ne? Zato jsem se dočkala nabídek k sňatku. Ale i v případě, že se mnou lidé nesouhlasí, je to jejich názor a je velmi cenný. Každý politik by měl především zůstat nohama na zemi, protože pokud se odstřihnete od reálného života, je to špatně. Když už se však ptáte na úskalí kontaktu s rozhořčenými lidmi, byla jsem tehdy na vajíčkovém mítinku s Paroubkem v Praze. Mám zničený jeden kostým. Debata s lidmi na tom mítinku však také byla velmi dobrá zkušenost.