Z valašského pódia se odrazili ke hvězdám Klaďas Šťastný i Peterka

Nesmělé herecké začátky ve Zlíně a Uherském Hradišti přerostly v televizní popularitu. Sedmička zaostřuje na odchovance regionálních divadel.

Městské divadlo Zlín má jedno z největších jevišť v České republice. Slovácké divadlo v Uherském Hradišti je na špici co do počtu předplatitelů. Má jich dokonce víc než Národní divadlo v Praze. Jako by tyto skutečnosti předznamenaly, že právě na těchto scénách vyrostou velké divadelní osobnosti.

1. Jan Šťastný

Zlínský rodák je jedním z nejznámějších herců současnosti. Své první divadelní role přitom zkoušel v osmdesátých letech na jevišti Malé scény ve Zlíně, kde mu jeho kamarádi dali přezdívku Klaďas.

Hereckou kariéru si Šťastný jako student gymnázia jednoznačně neplánoval. „Byl opravdu takové dítě štěstěny a sám si to uvědomoval. Bydleli jsme kousek od sebe a chodili jsme spolu do divadla na zkoušky. Vzpomínám si, jak mi říkal, že je zvláštní, jak mu všechno vychází. Byl z toho neklidný,“ říká Šťastného herecká kolegyně z Malé scény Jana Pluhařová.

Zlomovou rolí pro Jana Šťastného byla zřejmě postava Drahuše ve hře Krásná Františka, kde Františku hrála právě Pluhařová. „Ta role byla veskrze kladná, vznikla z ní taky jeho přezdívka. A Honza se tím typově zařadil. Vystupovali jsme po celé republice. Malá scéna byla tehdy hodně známá,“ dodává Pluhařová.

Štastný nebyl dlouho rozhodnutý, zda chce opravdu zůstat u divadla. Uvažoval o medicíně, protože jeho matka byla lékařka. Nakonec ale šel zkusit přijímací zkoušky na pražskou DAMU a přijali ho.

Herectví na akademii dokončil v roce 1988. Už jako student vystupoval na jevišti Národního divadla, například ve Fidlovačce. V roce 1992 odešel z Národního divadla a přijal angažmá v Divadle na Vinohradech. Největší popularitu mu však přinesly role v televizních seriálech Pojišťovna štěstí a Ordinace v růžové zahradě. Kromě divadla a televize se věnuje i dabingu. Několikrát namluvil Antonia Banderase nebo Mela Gibsona. V posledních letech navíc přednáší na katedře činoherního divadla na pražské DAMU.

2. Lubor Tokoš

Hlavní hrdina filmu Vynález zkázy Lubor Tokoš poznal obě regionální divadelní scény – Uherské Hradiště i Zlín. Pocházel ze Šternberka, ale celý život se cítil doma ve Zlíně. Poprvé se s divadlem seznámil v roce 1940 v Hodoníně, když dělal nápovědu u ochotníků. Když pak vznikalo Slovácké divadlo, nabídli mu práci. Prošel však mnoha scénami, a to v Brně, Olomouci, Ostravě, Uherském Hradišti, ve Zlíně i v Praze. Z jeho filmografie lze připomenout Vynález zkázy, Tajemství velkého vypravěče, Smrt krásných srnců, Dvojroli či Kožené slunce.

V roce 2002 obdržel Cenu Thálie za celoživotní dílo. „Rád vyprávěl o malování nebo o vaření. Byl nejen gurmán. Řekl bych, že byl milovník života. Ale pokud šlo o soukromé záležitosti, byl to člověk trochu odtažitý,“ vzpomíná herec Městského divadla Zlín Pavel Leicman.

Přestože v osmdesátých letech ukončil divadelní angažmá, Městské divadlo Zlín s ním v roce 2000 opět navázalo spolupráci, když mu nabídlo zpracování textu Jana Skácela Na koni páv, smrt a moruše. Dlouholetý herec zemřel ve věku osmdesáti let v září 2003.

3. Stanislav Tříska

Další hereckou hvězdou zlínského divadla byl Stanislav Tříska. Bez sebemenší herecké průpravy nastoupil do Západočeského divadla v Chebu, kde byl v šedesátých letech velmi populární, zejména díky řadě komických rolí. V roce 1967 přešel do zlínského divadla, kde působil až do roku 1996, mimo jiné jako umělecký šéf.

Rovněž ve zlínském divadle vynikal v komediích, jako byly Švejk, Pokoušení, Komik či Konec masopustu. S valašským městem se sžil a považoval se za moravského patriota. „Měl jsem se Standou Třískou společnou šatnu. A dokonce jsem s ním mluvil jako poslední člověk na tomto světě. Každopádně to byl zábavný společník. Setkávali jsme se i mimo divadlo,“ říká herec Leicman.

Za své působení na divadelních scénách obdržel Stanislav Tříska Cenu J. K. Tyla. Celkový počet jeho filmových a televizních rolí dosáhl téměř stovky. Jeho poslední úlohou byla postava Hrstky v seriálu Zdivočelá země. Uvedení seriálu se ale nedožil. Stanislav Tříska zemřel náhle přímo v šatně Národního divadla 23. října 1996 ve věku třiašedesáti let.

4. Zdeněk Junák

Ve Zlíně se hereckému umu učil i Zdeněk Junák, kterého proslavil televizní seriál Četnické humoresky. „Když přišel, moc toho neuměl. Navíc jsme zkoušeli jednu takovou příšernou normalizační hru. A tak pomáhali všichni, kdo byli na jevišti,“ pamatuje Leicman.

Ve Zlíně ale Zdeněk Junák vydržel jenom rok. Od roku 1975 do roku 1992 vystupoval v Brně v Mahenově divadle a od roku 1992 hraje v Městském divadle Brno. Jeho výrazný hlas se uplatnil v dabingu, například v pohádce Princezna Fantaghiró, filmech Piráti, Knight Rider či Sin City – město hříchu.

5. Miloš Mejzlík

Ve zlínském divadle si pár sezon zahrál i Miloš Mejzlík. Jeho filmová a televizní tvorba začala v osmdesátých letech minulého století. Do širšího povědomí se dostal v devadesátých letech, kdy se objevil v Troškově pohádce Princezna ze mlejna nebo v Četnických humoreskách. Žádný z filmů mu nepřinesl tolik popularity jako seriál Rodinná pouta, ve kterém hrál jednu z hlavních rolí. Nedávno se objevil v seriálu Kriminálka Anděl.

6. Václav Postránecký

Pozadu s hereckými osobnostmi není ani Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Prošel jím například Václav Postránecký. Nynější člen činohry Národního divadla nedá na Slovácké divadlo dodnes dopustit, a to byl v jeho angažmá v letech 1960 až 1962. Jakmile má chvíli volnou a je na Moravě, staví se v divadle, aby pozdravil kolegy. Když hrají uherskohradišťští divadelníci v Praze, nenechá si jejich představení ujít, stejně jako například Květa Fialová či velký obdivovatel slovácké scény Josef Somr.

„Nevím, čím to je. Možná je na Slovácku jiný vzduch, možná je to vodou. Každopádně je tam krásně, kolegové dělají fantastické divadlo a nezbývá než před nimi smeknout,“ říká Postránecký.

7. František Peterka a další

Do Slováckého divadla se dostal náhodou. Tehdejší ředitel se přijel podívat na absolventské představení studentů DAMU a líbil se mu představitel jedné z hlavních rolí. V programu k inscenaci bylo uvedené jméno Františka Peterky, tak mu zavolal a nabídl angažmá. Jaké bylo jeho překvapení, když se za pár dnů ve dveřích zjevil jiný student, než kterého pozval. Vysvětlení bylo prosté. Někdo omylem spletl v programu jména a u postavy, která se řediteli tolik líbila, stálo to Peterkovo. „Když už tady jste, zůstaňte,“ vyzval ředitel mladého herce. Ačkoliv František Peterka se divadlu věnovat nechtěl a neměl ani žádnou vidinu angažmá, zůstal. Pobyl v Hradišti od roku 1947 do roku 1951.

Další z řady osobností Jana Werichová do Slováckého divadla nastoupila ve svých dvaadvaceti letech po absolvování pražské DAMU. „Ačkoliv její tatínek Jan Werich nebyl dceřiným prvním angažmá příliš nadšený, svěřil se o tom v dopisech příteli Jiřímu Voskovcovi, jezdil do Hradiště pravidelně na premiéry a držel dceři při jejích prvních divadelních krůčcích palce,“ uvádí postřehy pamětníků herec Slováckého divadla Josef Kubáník. Werichová však vydržela ve Slováckém divadle jedinou sezonu. V roce 1958 se vrátila do Prahy.

Karel Augusta byl spolužákem Jany Werichové a do Uherského Hradiště po škole nastoupili spolu. Augusta zde vydržel o sezonu déle. Na Moravě je totiž veselo a to se mu líbilo. „My jsme celé dva roky nedělali nic jiného, než oslavovali život. V Hradišti to ani jinak nešlo,“ řekl herec o několik let později.