„Z vaší mouky dobrou pizzu neuděláte”

Kečup na těstoviny a obrovské množství smetany přidávané do všech druhů italských pokrmů. To jsou nejčastější prohřešky Čechů vůči italským jídlům podle Renata Legnara. Jednapadesátiletý Ital původem z regionu Veneto nad takovými hříchy českého strávníka nepřestává ani po letech kroutit hlavou.
„Já nemůžu v pizzerii vařit jako v televizi, i když jsem o tom pořadu už slyšel. Mám sice v jídelníčku typickou pravou italskou kuchyni, ale musel jsem tam zařadit i jídla, která si lidé žádají – takže například chody na smetanovém základě. V Itálii nic takového nenajdete,“ začíná své vyprávění kuchař, který peče pizzy už přes dvacet let. V Písku si otevřel pizzerii v roce 2003.
Nechce křivdit pouze českým, potažmo píseckým hostům. Třináct let provozoval italskou restauraci také v Německu a tamější strávníci měli o italské kuchyni podobné představy jako Češi. Většinu ingrediencí do své restaurace nakupuje v Itálii. Tvrdí, že z české mouky správné těsto na pizzu připravit zkrátka nejde. „Vy máte úplně jiné druhy mouky, ta vaše je dobrá tak na chléb, ale ne na těsto. Není pak elastická, navíc se ještě trhá,“ vysvětluje Renato, ale originální recept odmítá prozradit. Ten je tajemstvím každého kuchaře. Placky v restauraci nepřipravuje pouze on, ale i čeští kuchaři. Základní těsto však dokáže zadělat pouze Renato a jeho česká manželka. Ta se musela naučit připravovat i zmrzlinu, aby se mohli střídat a Ital tak mohl občas vyrazit do své rodné země, která mu v Písku chybí. Město na Otavě má ale moc rád a s úsměvem vzpomíná na náhodu, která ho tam v době velké povodně přivedla.
„V roce 2002 jsme zůstali o trochu déle u matky mojí ženy na dovolené. Jeli jsme se podívat na velkou vodu do Písku. Uviděl jsem tehdy lísteček, že někdo pronajme místo na náměstí. Řekl jsem si, že by tam byla hezká pizzerie. Žena řekla, ať na nabídku zavolám. To bylo v srpnu, v říjnu už jsem podepisoval smlouvu a v dubnu jsme otevírali,“ líčí svůj příchod do Písku. Z Itálie přestěhoval ženu i malého syna, který dnes ve svých devíti letech podle otce čte lépe italsky než česky. Sám Renato češtinu také ovládá, s personálem mluví česky, umí vyřídit i záležitosti na úřadech, psát však v češtině nedokáže. V rodině používají oba jazyky, vaří ale pouze po italsku.
„Nemůžu říct, že nemám rád česká jídla. Chutná mi tatarák nebo pečená žebírka, ale je to na mě moc tučné. Vůbec nemusím sladké a ani svíčkovou nebo knedlíky,“ míní Renato. Občas pořádá večery s italskou kuchyní, kde upravuje na různé způsoby například mořské ryby. Restaurací k tomu zní živá italská hudba. Ryby jsou podle něj pro Písečáky však stále trochu neznámé.
„Někdy mě mrzí kritika místních, kterým vařím samozřejmě nejčastěji. Třeba mě poučují o tom, jak má správná pizza vypadat a podobně,“ dodává kuchař s dvacetiletou praxí.
Už si zvykl, že nejvíce prodá pizzy a těstovin, ale hned jedním dechem dodává, že italská kuchyně je mnohem pestřejší. „Otevřením téhle restaurace jsem se dal na výuku lidí o tom, jak se jí v Itálii,“ říká k filosofii svého podnikání.