Za barokním trámem našel poklad. Psaný nejspíš švabachem

Vlastní více než sto let domy přímo v centru Písku. Za minulého režimu o ně přišli, po sametové revoluci je získali zase zpět. Příběhy domů a jejich majitelů.

Tomáš Karafiát

Tajemný vzkaz od předků, psaný zřejmě švabachem v zašlém mosazném nebo měděném pouzdře. Takový poklad našel Tomáš Karafiát před několika lety při rekonstrukci svého domu ve Šrámkově ulici, pár metrů od náměstí. „Musí být důležitý, protože byl dovedně schovaný za původním barokním trámem, který máme v domě dodnes. Možná vypoví něco o historii nebo dřívějších obyvatelích. Ještě jsem ho nenechal přeložit,“ přemýšlí muž, kterého do vlastního domu přivedla teprve před dvaceti lety zvláštní souhra náhod. Tomáš Karafiát pracoval jako zootechnik. Vždycky ale toužil po samostatnosti. Protože měl od dětství rád zvířata, rozhodl se po revoluci podnikat. Chtěl v Písku otevřít zverimex. „Hledal jsem prostory pro obchod a nic jsem nemohl sehnat,“ vypráví. Jeden známý ho navedl, aby se podíval do Šrámkovy ulice. Že je tam v jednom domě nevyužitý sklep. „Začátky nebyly vůbec lehké. Neměl jsem auto a zboží se dalo sehnat jen v Praze. Takže jsem vzal krosnu, tašky a vyrazil na stop,“ líčí.
Že prodejna stojí v původním domě Karafiátů, začínající podnikatel netušil. „Až jednou se mě máma zeptala, jestli vím, že býval náš,“ vypráví. V devadesátém roce se o restitucích ještě vůbec nemluvilo. Pak ale přišel dopis, že město Karafiátům objekt vrací. Rodině patřil od nepaměti. Přecházel z generace na generaci. V roce 1953 se ho vzdala. Komunisté totiž dali majiteli moc velké povinnosti k údržbě a nájemníci platili málo. Celé roky do něj pak nikdo neinvestoval peníze. Bydleli tam jen podnájemníci. „Byl to typický pavlačový dům se suchými záchody, oprýskaný, střechou teklo. Prošel postupně celkovou rekonstrukcí,“ popisuje Karafiát. Starý dům, který má kamenné zdi skládané na slámu smíchanou snad s kaolínem, skrývá další tajemství ve sklepě, kde jsou podzemní chodby. „V jednom výklenku jsou zhruba po pěti centimetrech zatlučené ručně kované hřebíky. Nikdo neví, na co byly,“ říká Karafiát. Z opraveného domu i prosperujícího obchodu je nadšená jeho matka. „Žila tu jako dítě, těší ji, že je barák zvelebený. Říká, že by to měla vidět babička. Jestli na nás ze shora kouká, má radost a já taky,“ uzavírá podnikatel.

Jaroslava Bicanová

„To je dobře, že jste znovu otevřeli. Já k vám chodila před čtyřiceti lety a vy jste pořád stejná,“ zajásala paní, která přišla v roce 1991 do cukrárny U Volfů. Bylo to poté, co obchod dvaačtyřicetiletá Jaroslava Bicanová získala zpět v restituci.
„Spletla si mě s mojí maminkou, která tu tehdy prodávala,“ směje se majitelka cukrárny v Ningrově ulici.
Dům mezi Velkým a Alšovým náměstím postavil před osmasedmdesáti lety její dědeček. Aby si mohl zařídit svou živnost. Cukrárnu s výrobnou. V roce 1952 mu ji ale znárodnili komunisté. „Dům jako takový nám sice zůstal, ale měli jsme přikázané nájemce. Ve vlasním bytě jsme měli podnájemníka, jinak bychom museli platit za nadměrné metry. Dědeček to všechno špatně nesl,“ vzpomíná Bicanová. Podnik fungoval i za minulého režimu, převzal ho totiž státní podnik Restaurace a jídelny. „My tam vůbec nechodili. Dědeček pekl doma. Vždycky mi říkal, abych se šla dívat, že nevím, kdy se mi to bude hodit,“ popisuje cukrářka. Nikdo už tehdy nečekal, že by se mohla cukrárna vrátit rodině, a tak šla Jaroslava Bicanová studovat na knihovnici. Po revoluci se tak ale stalo. „Přesto, že komunisté znárodnili i stroje, při restituci jsme museli odkoupit zařízení za zůstatkovou cenu. Prý ty naše nahradili novými. Přitom na nich léta dělali,“ popisuje žena, která pracovala pětadvacet let v knihovně a cukrářkou se vyučila až v roce 1996. Dům potřeboval opravit. Bicanovi postupně měnili elektroinstalci, zavedli plyn, překládali střechu a dělali fasádu. „Ta je ale pořád stejná, jen umytá a nově natřená,“ říká majitelka. Je ráda, že do podnikání tehdy šla. Za roky, kdy její cukrárna s výrobnou funguje, se mezi letitými zaměstnanci vytvořily skvělé vztahy. „Nebýt jich, nemohla bych to dělat,“ chválí Bicanová. A stejnou radost jí dělá i to, že má zákazníky, kteří na rodinné zákusky chodí celá léta.

Marek Bárta

Od roku 1840 funguje na Velkém náměstí lékárna U Svaté Anny. Už pět generací ji provozuje jeden rod lékárníků, který také spoluvlastní celou budovu. Teď pracují v lékárně dokonce dvě generace najednou. Marek Bárta a jeho teta. I oni už mají svou nástupkyni. Neteř, která studuje farmacii. „Zajímavé je, že je nás sice hodně, ale v generaci je vždy jen jeden lékárník,“ usmívá se Bárta. V roce 1946 dům zabrali komunisté. „Obchod nám vzali, jak běžel. Původně jsme měli celý dům jako rodinný. Pak nám nechali jen horní patro a do zbytku šli nájemníci,“ popisuje Marek Bárta. Léta tak žili ve vlastním, a přitom museli platit nájem. „Otec mohl zůstat jako správce. Byl vlastně zaměstnancem ve svém podniku. On to tak ale nebral. Byla jiná doba a on byl komunista,“ míní Bárta.
V devadesátém roce zažádala rodina o vrácení majetku. „O dům a lékárnu, ale nenapsali jsme tam i vybavení. Objekt nám vrátili, lékárna byla ještě několik let státní, a když nám ji pak dali, vybavení a léky odstěhovali na půdu polikliniky. I s historickými věcmi. Odvolání nebylo, a my začínali od nuly,“ vzpomíná Bárta. Přesto si některé cennosti uchoval. Třeba certifikáty předků. Nemovitost v centru je nejen radost. „Je nás pět majitelů a každý měl jiný záměr. Museli jsme se dohodnout, o co se bude kdo starat. Ale dům nás živí a jsme za něj rádi,“ říká.