Přes sto čtyřicet lidí přijelo na mezinárodní seminář aikida, který pořádá sensei Endo Seishiro, jeden z nejvýznamnějších učitelů aikida na světě. Je držitelem 8. danu a má u všech studentů aikida obrovský respekt. Letos je návštěva vyšší než obvykle, protože Seishiro během roku překonal závažné zdravotní obtíže a všichni ho chtějí vidět opět ve formě. Semináře se účastní studenti z 12 zemí – Belgie, České republiky, Číny, Finska, Francie, Německa, Ruska, Slovenska, Španělska, Švédska, Vietnamu a hostitelského Japonska.
Život v dojo
Zhruba polovina účastníků semináře bydlí v dojo, které patří panu Endovi, zbytek je ubytován v hotelích v Saku. Jako všechny domy v Japonsku je i dojo poměrně malé a v něm se tísní více než 60 lidí. Na všechny jsou dva záchody a tři sprchy, člověk neustále do někoho vráží, omlouvá se a uklání. Bez japonské zdvořilosti by toto soužití bylo skoro nemyslitelné.
Den začíná budíčkem v osm hodin, mezi devátou a půl desátou se podává bohatá snídaně. Snídá se po japonsku u nízkých stolečků, ke kterým je potřeba si sednout do seiza (sed na patách). Kdo na to není zvyklý, brzo se přemístí do tureckého sedu. O něco později začíná být i turecký sed obtížný a někteří z nejaponské části osazenstva začínají snít o židlích. Ty se tady ovšem nevyskytují. Zato tu je sensei Endo – a to stojí za bolavé nohy. Každý den totiž snídá se svými studenty u stolku zvlášť postaveném v čele místnosti.
Čtyřhodinová dřina
Po snídani mají všichni hodinku na odpočinek po jídle a pak už je třeba se vypravit na trénink. Cvičí se v městské sportovní hale vzdálené asi čtyři kilometry. Většina lidí se tam přepravuje na kolech, někteří autem. Na kole je to velmi příjemná projížďka, cesta vede mírně z kopečka a počasí je nádherné. Při návratu je to o něco horší – cesta vede mírně do kopečka, člověka bolí nohy a počasí je v té chvíli každému fuk. Ale to přijde až odpoledne.
Teď se všichni shromažďují ve velké hale, vzájemně se zdraví, zavazují si hakamy nebo si povídají. Slabší povahy leží nehybně na zádech a sbírají tělesné i duševní síly v představě nadcházející dřiny. Bude se cvičit čtyři hodiny – po dvou hodinách je půlhodinová přestávka na napití a něco malého k jídlu.
Jeden z místních studentů vede krátkou rozcvičku, pak následuje ukázněný nástup – všichni zasednou v několika vyrovnaných řadách do seiza a dopředu přichází Endo Seishiro. Je hrobové ticho, učitel má obrovskou autoritu a nikdo se neodváží ani špitnout. Sensei začíná výklad, ukazuje první techniku, pak dá pokyn ke cvičení japonským slovem „dózo“ (prosím). Studenti utvoří dvojice a snaží se mistra více či méně zdařile napodobit. Po hodině ze všech lije pot, po třech hodinách je únava značná a ke konci už kdekdo pošilhává po hodinách. Nikdo samozřejmě nelituje, že je tady – výklad pana Enda je nesmírně zajímavý i zábavný a některé jeho techniky takřka zázračné (z pohledu těch, kdo aikido praktikují).
Relax v onsenu
Po skončení tréninku většina lidí nejede rovnou domů, ale míří do blízkého onsenu relaxovat a obnovit síly. Japonský onsen je báječné zařízení – je to termální pramen zachycený do jednoho nebo více bazénků. V nich je možno ležet (plavat se nesmí), máčet se v léčivé vodě a regenerovat znavenou muskulaturu. Nápis a obrázek vedle vchodu upozorňuje, že dovnitř nesmí nikdo s tetováním. Japonci jsou na to hákliví, protože u nich jsou tetovaní pouze členové zločinecké organizace jakuza.
Teplota vody v bazéncích je různá – někde je tak horká, že kromě Japonců se tam nikdo neodváží vstoupit. Jiné jsou příjemně teplé, některé i vlažné. Onsen v Saku je poměrně velký, je zde pět vnitřních bazénků a dva venkovní. K tomu vířivka a dvě masážní vany. Pro unavené sportovce je to pravý ráj. V Japonsku však do onsenů nechodí pouze sportovci, ale doslova všichni.
Onseny jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Je třeba hlídat, která šatna je dámská a která pánská. Rozumné je předem se naučit znaky, které označují „dámy“ a „pány“. Někde situaci ulehčují modré a červené závěsy u vchodu do šaten, pak je věc jasná. Problém může nastat až další den, kdy člověk jde do své šatny už popaměti. V Japonsku bývá zvykem občas šatny prohodit, takže kdo nedává pozor, s velkou suverenitou vstoupí mezi naháče opačného pohlaví.
Od starosty k bramborákům
Město Saku v prefektuře Nagano nevyniká ničím zvláštním – snad kromě své krásné polohy v horách. Má 100 tisíc obyvatel a podobá se mnoha dalším japonským městům. Proslavilo se však jednou věcí, a tou je aikido. Díky věhlasu senseie Enda město každoročně navštěvují stovky lidí z nejrůznějších zemí. Však si také městské zastupitelstvo Enda Seishira velmi váží. Každý rok v průběhu mezinárodního semináře mají všichni účastníci jedno odpoledne vyhrazené pro audienci u starosty.
Ve velké zasedací místnosti starosta Seiji Yanagida všechny pozdraví, zazní několik nezbytných projevů a každá skupina zahraničních hostů se ústy jednoho mluvčího krátce představí. Je přítomen oficiální tlumočník i fotograf. Na závěr se pořizuje společná fotografie, starosta se s každým osobně rozloučí a předá mu svou vizitku.
Ve volném čase se většina lidí schází ve společenské místnosti, kde se popíjí pivo, saké a další tekutiny, které byly dovezeny přes hranice. Pro zpestření programu pořádá skupina aikidistek z ČR „Český večer“. Smaží bramboráky, které všem nesmírně chutnají, a rozdávají suvenýry a dárky s motivy Prahy.
Poslední den cvičení je částečně odpočinkový, všechny už zmáhá únava. Po ukončení semináře se většina lidí rozjíždí všemi směry: někdo domů, někdo za dalšími cestovatelskými zážitky do Tokia, Kamakury, Kjóta a dalších zajímavých míst Japonska. Všichni se navzájem objímají, loučí, vyměňují si kontakty, dárky a zdvořilosti. Hodně aikidoků se tady v Saku napřesrok zase setká a mezitím se budou potkávat na jiných seminářích po celém světě. Mnozí jsou dobří přátelé, i když se vídají jen několikrát do roka. A všichni jsou zamilovaní do svého koníčku, ze kterého se pro většinu z nich stal způsob života – cesta harmonie, aikido.
Co je aikido
Aikido (cesta harmonie) je japonské bojové umění. Založil je mistr Morihei Ueshiba (1883–1969). Zjednodušeně je lze považovat za systém sebeobrany, který využívá síly protivníka. Vychází ze starobylých japonských tradic, ale od jiných bojových umění se liší svým unikátním přístupem. Podle Moriheie Ueshiby by bojová umění v moderní době neměla být zaměřena na výchovu k zabíjení nebo destrukci, ale pomáhat vytvářet vnitřní duševní pohodu a usnadňovat komunikaci mezi lidmi. Jedním z typických znaků aikida je skutečnost, že zde nejsou žádné soutěže a je odmítán princip vítěz-poražený. Při setkání na tatami brzy vyjde najevo, kdo je lepší.
Slovníček pojmů
- aikidoka – student aikido
- dan – mistrovský technický stupeň; první je nejnižší, desátý nejvyšší
- dojo – místo, kde se praktikují bojová umění
- tatami – měkká podlaha v dojo, původně z rákosí a rýžové slámy, dnes ze syntetických materiálů
- sensei – učitel
- gi – bavlněné „kimono“ určené ke cvičení
- hakama – široké kalhoty, tradiční samurajský oděv. Aikidoka ji smí nosit až od určitého technického stupně
