Za roli Edith Piaf dostala Aplaus, teď zpívá šansony i sama

Herečka Helena Čermáková dala svému zbrusu novému recitálu titul Setkávání. Fanoušci tlínské herecké hvězdy ji mohou několikrát za měsíc potkat v neobvyklé roli v Komorním sále divadla Malá scéna ve Štefánikově ulici ve Zlíně.

„Já tento druh písní vnímám jako jedinečnou možnost na miniaturní ploše vyprávět celý příběh, což nabízí velkou možnost výrazových prostředků. Tento způsob vyjádření je mi blízký. Stejně jako zajímavá melodie mě nejvíc láká silný, básnický text. Hudební doprovod pro mě nebyl oříškem, protože klavíristu Josefa Ručku znám díky naší divadelní práci už několik let a jsem šťastná, že měl o tento projekt zájem. Je výborný muzikant a skromný člověk, a to je nejlepší možná kombinace,“ říká Čermáková.

Šansony jsou o životě. Dokud si člověk „něco“ neprožije, nemůže jim dát ten správný náboj. Vy jste šansony zpívala už v mládí, dokázala jste je tehdy správně procítit?

Šansony jsem už tehdy milovala. Vždycky jsem měla k tomuto žánru velmi blízko. Měla jsem a mám ráda texty s příběhem, s hlubokým ponorem a zajímavou výpovědí, která nabízí ojedinělou interpretaci. Šansony mě fascinovaly, přitahovaly. A všechno začalo tím, že nás na škole měl na výuku šansonu pan docent Štancl, který spolupracoval s Horníčkem nebo s Ljubou Hermanovou. Do té doby se mi šansony líbily jako posluchači, nebo jsem si je zpívala jen pro sebe. V životě by mě nenapadlo, že bych s nimi veřejně vystupovala.

A právě docent Štancl mě navedl, abych se šansonu věnovala. Za roli Edith Piaf dostala Apla Vy jste se ale víc věnovala divadlu.

Šansonové pořady jsem připravovala během studií s hudebníkem Karlem Horkým a jednou kamarádkou, ostravskou básnířkou. Jenomže po dokončení studií jsme se rozeběhli do světa. Ona zůstala v Ostravě, on v Brně, já ve Zlíně. Měla jsem hodně práce. Nejenom že jsem nastoupila do zlínského divadla, hostovala jsem také v Praze. Herectví bylo prioritní a já si pořád říkala, že zpívat budu později. Čas ale plynul a pořád zůstávalo jen u plánu. Objevovala jsem se v různých šansonových pořadech, ale nikdy to nebyl můj vlastní recitál. Až teď jsem si řekla, že jestli recitál neudělám hned, tak už se to nikdy nestane.

V Brně jste jako studentka zpívala šansony psané pro vás, vám přímo na tělo. Teď jste to zkusit nechtěla?

Ano, velmi jsem po tom toužila i teď. I proto jsem recitál odsouvala. Raději bych měla vlastní písničky. Ale aby pořad konečně vznikl, rozhodla jsem se pro převzaté melodie a texty. Svoje staré šansony jsem zpívat nechtěla. Texty odpovídaly mému tehdejšímu věku. A mám pocit, že už jsem vnitřně někde jinde. V recitálu se objevují písně z repertoáru různých francouzských šansoniérek, například Edith Piaf, ale i písně, jejichž autoři i interpreti jsou muži, kupříkladu Sahara Hedl.

Za roli Edith Piaf, kterou hrajete v menší jevištní formě v bývalém Divadélku v klubu, jste dostala cenu diváků Aplaus.

To bylo hodně zvláštní, že nejvíc diváků hlasovalo právě pro Edith, která se hraje v malém prostoru. Dosud se udělovaly ceny jen za role na velkém jevišti. Vždyť i kapacita sálů je nesrovnatelná. Do klubu se jich vejde na jedno představení jen osmdesát.

Když jste byla děvče, skládali pro vás přátelé hudbu a texty k šansonům. Spolupracujete a setkáváte se se stovkami umělců. Byla jste někdy něčí múza?

Nevím, jestli se to tak dá říct. Na základě jednoho představení, Její pastorkyňa, mi napsal hru Júdit dramatik Rostislav Křivánek. Hráli jsme Její pastorkyňu v Praze, kde ji pan Křivánek viděl. Představení ho tak zaujalo, že po jeho skončení přišel za mnou a řekl, že je okouzlený tím, co viděl, a že chce pro mě napsat hru. Moc jsem tomu nevěřila. Ale za určitou dobu mi hra opravdu přišla v obálce poštou.

Bylo těžké přesvědčit dramaturga, aby nasadil hru do programu divadla?

Vůbec to nezáleželo na mně. O pražském setkání a rozhovoru s Rostislavem Křivánkem jsem mluvila s naší dramaturgyní Lídou Kravákovou. Když mi hra skutečně přišla, chtěla ji okamžitě vidět. A když se seznámila s textem, rozhodla se, že divadlo hru uvede. Režie se ujala Věra Herajtová a Lída Kraváková se ujala dramaturgie. A právě za roli Júdit jsem pak dostala Cenu Thálie.

Letos bude zlínské divadlo uvádět další velké drama, Oresteiu. Tam máte roli Klytaimnéstry. A ve stejné roli právě teď vystupujete v Brně v divadle U Stolu. Jaké je to srovnání?

Je to zvláštní shoda okolností, když vás jedna role potká dvakrát v životě, navíc ve stejném okamžiku. Jsem šťastná, ale jsem taky nesmírně zvědavá, co to s člověkem udělá. Stoprocentně každé nastudování bude jiné. Diametrálně odlišné pojetí. Zlín má mnohem větší jeviště, hrát bude i část filharmonie. Navíc Jan Antonín Pitínský uvede ve Zlíně celou trilogii. V Brně hrajeme jen první díl. Ve Zlíně vychází každá část trilogie z jiného překladu. I to bude zajímavé, protože každý používá jiný jazyk. Jiné prostory, jiné vidění, jiné cítění režisérů. Je to zvláštní druh výzvy. Takhle jsem se setkala s Calderónem de la Barca, Život je sen, kde jsem dvakrát hrála Rosauru, jednou na jevišti a jednou v rozhlase. A bylo to šťastné setkání.

Když jsme se dostali k režisérům, zeptám se, jestli na vás platí na zkouškách tvrdá ruka, nebo spíš mírnější jednání?

Rozhodně nemám ráda direktivní režiséry. To v žádném případě. Kdyby na mě někdo křičel, odezvu by nenašel. Naopak by mě zaplašil, zahnal do kouta, a to není dobrá výchozí pozice.

Pro mě je radost pracovat v atmosféře důvěry. Samozřejmě může dojít k výměnám názorů, nepochopení se, ale to ještě nemusí být vážný konflikt. Když budeme mít rozdílný názor, můžeme se shodnout na určitém konečném resumé – kam budeme směřovat. V momentu, kdy na mě někdo negativně tlačí, nebo v případě, kdy by došlo na slovní útok, spíš než obranu, které v té chvíli nejsem schopná, volím stažení se a přestávám se cítit volně, svobodně.

A jak režíruje třeba Jan Antonín Pitínský?

Práci s ním mám moc ráda. Má jasnou představu, ale přitom nabízí i velkou volnost. Cítím z něj velké tvůrčí pnutí. Během práce, při tvorbě role, se nechá ovlivňovat konkrétními představiteli, ale stále sleduje svou linku. Rozhodně se nedrží předem daného tvaru, je plný inspirace pro všechny, kdo s ním spolupracují. Nabízí neotřelá a jedinečná řešení. Bývám na jeho pocity napojená tak, že kolikrát i tempo jeho dechu mi řekne něco o dané scéně. Vidím, jestli se mnou souzní, nebo věc vnímá protichůdně. Funguje mezi námi neverbální komunikace.

Čím to může být? Jste podobné povahy, máte něco společného?

Snažila jsem se najít odpověď, ale některé věci není možné jednoduše pojmenovat a rozkrýt. Mají svá tajemství, a to je asi dobře. Vím, že je mi velice sympatická jeho plachost a silná empatie k ostatním lidem. A až zarážející skromnost, přes všechny úspěchy, kterých dosáhl. Je výjimečnou osobností, která zůstává neobyčejně lidským a slušným člověkem.

Na jakou roli, kterou jste s ním nastudovala, nejraději vzpomínáte?

Všechny byly tak krásné. Ale nejčastěji vzpomínám na Kostelničku, to bylo naše první představení. Setkání s ním pro mě bylo až ohromující. Co všechno jsem se díky němu dozvěděla. I sama o sobě. Kam až člověk může na jevišti zajít, kam se až může dostat. Našla jsem možnosti, o kterých jsem neměla ponětí. Až při práci zjistíte, jak hluboko jste ochotný obnažit sám sebe, i když role s vaší osobností třeba vůbec nesouvisí. Několikrát jsem hrála ženu, která zabije, sama takovou zkušenost nemám, ale postavu v sobě zpracováváte a snažíte se přiblížit jejímu myšlení. Chcete pochopit její pohnutky a emoce. To neznamená, že mám pochopení pro čin samotný, že s ním souhlasím. Ale někde musím najít společnou linku, abych mohla postavu zahrát. Kostelnička byla pro mě zásadní. Krásné byly Karmelitky. A pak samozřejmě Smrt Hippodamie. To není možné opomenout.

Za Hippodamii jste byla taky nominována na Cenu Thálie. Nechtěli vás někdy přetáhnout do jiného divadla?

Nabídky jsem měla. Ale jsem hodně fixovaná na rodinu, a když nabídky přicházely, měli jsme ve Zlíně hodně silné rodinné pouto. Takže jsem na ně nereagovala. V poslední době mě potkalo hostování v brněnských divadlech a nedávno jsem musela odmítnout hostování v pražském divadle.

Budova Městského divadla Zlín je jako labyrint. Zabloudila jste tady někdy?

Ze začátku mockrát. Jednou se mi podařilo zabloudit, ale to spíš přeslechnutím hlášení, které se ozývá v šatně. Hrála jsem princeznu Holubici, volali Holubici, a Holubice nikde. Pozdě, ale přece jsem přiletěla a vysvobodila zoufalého kolegu-prince.

Říkáte, že dědeček pracoval v divadle. Rodiče měli také blízko k divadlu?

Mí rodiče vůbec nechodili do divadla. Naopak dědeček tam pracoval a babička milovala balet, operu i činohru a celé mé dětství mě brala s sebou. A já si divadlo zamilovala. A aby ne, když se mi nabízela možnost vnímat věci nejen očima diváka, ale díky dědečkovi jsem poznala celé zákulisí Mahenova divadla. Doma měl text ke každé hře, kterou uváděli. Nejen že šil, ale také oblékal herce a brával do dílny i mě. Tehdy ještě nebyly entlovačky, a tak jsem mu obšívala kostýmy. Když šil pro baletky, zkoušela jsem si kostýmy a hrála v nich babičce pohádky. Zkrátka splněný holčičí sen.

Navíc jsem už jako malá holka ráda recitovala, chodila na soutěže, tancovala, zpívala. A tím se mi otevřela cesta k divadlu. Ale nevěřila jsem si. Myslela jsem si, že nemám dostatečný talent a schopnosti.

Máte jednoho syna, a ten studuje divadelní vědu, takže ho víc ovlivnilo divadlo, než váš manžel výtvarník?

Mám jednoho syna, ale vyvdala jsem dvě dcery. Takže máme tři děti, což je nejhezčí skutečnost, která mě potkala.

Syn studuje divadelní vědu druhým rokem. Nikdy jsem si nemyslela, že by chtěl dělat divadlo. Samozřejmě jako dítě byl v divadle pořád, chodil na představení, dokonce jsme v divadle bydleli. Ale spíš od malička pořád něco maloval, vytvářel, psal. To byl jeho svět. Nepamatuju si, že by řekl, já se nudím, nemám co dělat. Neustále tužka v ruce a maloval. Takže jsem spíš předpokládala, že půjde manželovou cestou a bude se věnovat výtvarnému umění. Ale nakonec se dal na střední knihovnickou školu v Luhačovicích, absolvoval a rozmýšlel se, co dělat dál. Dokonce začal uvažovat o herectví. Naštěstí se to nenaplnilo. Divadlem je ovlivněný, ale čert ví, co bude jednou dělat.

A dcery jsou také tak ovlivněné divadlem?

Obě jsou zaměřené spíš na charitativní či sociální činnost. Jedna pomáhá drogově závislým a vyučuje na vysoké škole. Druhá vystudovala antropologii a religionistiku a teď si ještě dokončila pedagogiku a půjde učit. Obě mají velké sociální cítění. Samozřejmě taky vyrůstaly v divadle a mají ho moc rády. Ale nejdůležitější je, že máme na sebe jako rodina velkou vazbu. Je sice výborné dělat profesi, kterou má člověk rád, ale kdyby nebyli kolem mí blízcí, ztratilo by všechno smysl.

KDO JE HELENA ČERMÁKOVÁ

• Helena Čermáková pochází z Brna, kde vystudovala Janáčkovu akademii múzických umění.
• Stala se jedním ze zakládajících členů recitačního souboru PEGAS. Po absolvování JAMU přijala angažmá ve zlínském divadle.
• Ve Zlíně vytvořila již kolem 130 rolí, od těch menších až po hlavní, střídá klasiku s modernou, objevuje se i v muzikálovém repertoáru.
• Sama se věnuje zpěvu jako interpretka šansonů.
• Za titulní roli Júdit ve stejnojmenné inscenaci z roku 1998 získala Cenu Thálie. Podruhé byla na toto prestižní ocenění nominována v roce 2006 za představení Smrt Hippodamie.
• V poslední době hraje v ruské klasice (Strýček Váňa, Ženitba), ale také v současných hrách světových dramatiků, např. Kdo je tady ředitel?, Splašené nůžky, Komunismus, Blanche a Marie.
• Na konci dubna bude mít v Městském divadle Zlín premiéru antické drama Oresteia, kde se Helena Čermáková objeví v roli Klytaimnéstry.