Vyrazit na cesty za poznáváním jen tak je dnes už značně rozšířený způsob a nejde jen o vyloženě mladé lidi. Zatímco před lety zde byl jediným známým cestovatelem Oldřich „Kili“ Kilián, dnes se lze setkat s mnoha lidmi, kteří procestovali cizí země bez využití služeb cestovních kanceláří.
Před třemi lety dokonce skupina pěti nezávislých cestovatelů z Karlových Varů založila občanské sdružení Caminos a uspořádali již tři ročníky cestovatelského festivalu. Na něm představují cizí země a své zážitky různí cestovatelé, včetně těch celorepublikově známých. Další příležitostí, kde se lze prostřednictvím přednášek, besed a projekcí přenést do cizích krajů, je festival Tourfilm, který se v říjnu uskuteční už potřiačtyřicáté.
Cestovatel profesionál
Kili, který si Karlovy Vary zvolil za základnu v roce 1990, patří mezi zdejší cestovatelské průkopníky. Cestováním se postupně začal živit. Jezdit pryč mohl ale začít až od devadesátého roku. „Do listopadu 1989 jsem byl bez pasu, protože mi ho sebrali estébáci. Díky tomu jsem alespoň důkladně procestoval a poznal celou naši zemi, není větší město, kde bych neměl přátele nebo se alespoň s někým neznal.“
Hned po listopadu 1989 si zažádal o vrácení pasu a jeho první cesta za hranice vedla do Rakouska. Do roku 2005 cestoval neustále. Navštívil přes sto deset zemí na pěti kontinentech, projel všechny americké státy od Kanady po Ohňovou zemi, pěšky přešel od severu k jihu Korsiku, osmkrát byl ve městě dávných Inků na Machu Picchu v peruánských Andách, žil s domorodci nejrůznějších kmenů a získal mezi nimi přátele. Vždy se snažil důsledně vyhýbat se civilizaci. Pohyboval se mezi Aboriginy v australské poušti, žil s indiány v divokých pralesích Amazonky, pobýval mezi lidojedy na Nové Guineji.
Návštěvu cizích zemí umožnil Kili i přátelům z undergroundu, kdy od roku 1990 zorganizoval řadu zájezdů pod názvem Hromadný zájezd mániček. Účastníci zájezdů projeli postupně téměř celou Evropu včetně části Ruska. Po několikaleté pauze chystá letos nový zájezd.
Spolupracoval s časopisem Koktejl, uspořádal řadu přednášek a výstav. Postupně vybudoval obchod s nejrůznějšími předměty z celého světa, kterými zásobuje přes stovku obchodů po celé republice.
„Po roce 2005 jsem už byl trochu unavený a také jsem se chtěl usadit. To ale nevyšlo a před dvěma lety jsem zase začal jezdit víc. Teď už hlavně do Indonésie, zejména na Bali, kde jsem dohromady strávil tři a půl roku života,” vypráví Kili.
Vrací se tam na stejné místo, má tam řadu přátel a spolupracovníků, s nimiž obchoduje. „Často přemýšlím o tom, že tam zůstanu žít natrvalo. Jednak se mi tam líbí nejvíc ze všech míst, která jsem poznal. A vím, do čeho bych šel,“ říká. Na Bali, odkud přijel v únoru, se na podzim znovu vrací.
Cestovatel v počátcích
Na svou první velkou cestu se vydala Andrea Kaucká z Karlových Varů se svým německým přítelem René Bauerem do Afriky. Seznámili se na Novém Zélandu, kde Kaucká rok a půl žila a pracovala, Bauera tam zaválo cestování.
„Pro Afriku jsme se rozhodli, protože je velice atraktivní a rozmanitá. Jak zvířectvo, tak příroda, žije tu spousta zajímavých kmenů, řada z nich stále ještě tradičním způsobem. Projeli jsme její východní část od severu z Tunisu přes Lýbii, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzánii, Zambii, Zimbabwe, Namibii, Swazijsko a Jižní Afriku. Na cestách jsme byli deset měsíců,“ přibližuje Kaucká.
Přednost dávali spíše neprojetým cestám. „Tam, kde je už rozvinutá turistika, jsou předražené ceny, lidé se nechovají tak vstřícně, berou vás jako zdroj peněz. Ale mimo tahle místa je to úplně jiné,“ pokračuje cestovatelka.
Nejpříjemnějším překvapením byl pro Andreu a Reného pobyt v Súdánu. „Tahle země nemá příliš dobrou pověst, je tam hodně různých fanatiků, ale my odtud máme vůbec tu nejlepší zkušenost z celé cesty. Setkali jsme se jen se samými velice příjemnými, vstřícnými a přátelskými lidmi. Strávili jsme tam měsíc a bylo to málo.“
V tuto chvíli jsou už Andrea a René zpátky v Africe. Tentokrát na čtyři měsíce a určitě ne naposled. Mají prý toho před sebou ještě mnoho, co chtějí v Africe vidět a poznat.
Cestovatel dobrovolník
Michal Smetánka z Karlových Varů navštívil různé země, ale nejčastěji jezdí do Keni. V návštěvě této země spojuje pohyb po zdejší přírodě a horách a současně práci dobrovolníka. Letos v únoru se vrátil ze své šesté cesty do slumů v bezprostředním okolí hlavního města Nairobi.
Poprvé navštívil Kiberu, jeden z největších slumů s více než 1,3 milionu obyvateli, před šesti lety.
„Při prvním pobytu jsem se tam pokoušel s lidmi jen tak být, pracovat a poznávat je. Začal jsem pomáhat těm nejpotřebnějším,“ vzpomíná.
Potkal se tu s člověkem, který se věnoval v Kibeře humanitární práci a jejich setkání vyústilo při dalším Smetánkově pobytu v zorganizování a start projektu Hicap (Highlands Community Assistance Programme).
Při svých opakovaných návratech Smetánka vždy vezl dětem do slumů pastelky, omalovánky, školní potřeby, papíry na kreslení. Aby na ně získal peníze, pořádal tady projekce, přednášky a výstavy, na kterých přibližoval lidem život ve slumech. Ze symbolickým poplatků a darů, a také ze svého, pak nakupoval potřeby pro africké děti, z nichž většina je odsouzená k tomu, prožít ve slumu celý život. Ten v otřesných podmínkách není tak dlouhý.
Na cesty si Smetánka zase přivydělával jako průvodce turistů po pohoří Mount Kenyu. Průvodce už nyní nedělá.
Do slumů jezdil a vozil pomoc na vlastní pěst. „Na základě vlastních zkušeností jsem došel k tomu, že pokud chce člověk pomáhat lidem, nemusí být v žádné humanitární organizaci. Práce společnosti Člověk v tísni si vážím. Nechci ale přebírat úlohu nějaké organizace, chci to dělat svobodně, sám za sebe.“ Odměnou za pomoc je mu dobrý pocit, že alespoň drobně může něčemu přispět.
Letos se však v Keni dozvěděl, že dva jeho spolupracovníci z projektu Hicap zmizeli kdesi v Kanadě.
„Bylo mi divné, když jsem jim odtud psal maily, že vůbec nereagují. Nakonec jsem odjel přímo na místo zjistit, co se děje,“ popisuje Smetánka, který teď pobýval v jednom z nejmenších slumů, v Mukuru.
„Projektu se naštěstí ujal ředitel tamější školky Thomas Mboya, který se zkontaktoval s nizozemskou ambasádou, Hicap se v podstatě přelil do projektu ambasády a vlastně pokračuje dál. Jsem rád, že to tak dopadlo,“ vypráví Smetánka.
V Keni se domluvil, jakou pomocí může přispívat po těchto změnách dál a v současné době shání peníze na notebooky, které by ve slumu potřebovali.
