Ve vysílačce zapraská a ozve se hlášení. U horní stanice lanové dráhy Skalka potřebují pomoc. Mají tam muže, který si ošklivě zranil nohu a krvácí. Nasazuji lyže a společně se záchranářem Leošem Urbánkem vyrážím do akce. Začíná můj den s horskou službou.
První případ
Sjíždíme po hřebeni. Cesta ke zraněnému nám trvá asi pět minut. Jmenuje se Vlastimil, do Liberce přijel ze Žďáru nad Sázavou a na Ještěd si přijel zalyžovat společně s přítelkyní. Dnes už ale s lyžováním skončil. Rána je příliš hluboká.
„Bude potřeba to sešít,“ oznamuje mu záchranář a nohu mu ošetří tak, aby už nekrvácela.
„Mám vám zavolat odvoz, nebo sjedete lanovkou?“ zeptá se ještě. Zraněný lyžař chvíli přemýšlí a pak se rozhodne pro lanovku. Lyže mu prý vezme jeho přítelkyně. První případ je za mnou.
Záchranářem po tátovi
Balíme věci a vracíme se zpátky na Černý vrch. Tam je naše výjezdové stanoviště. Je to malá dřevěná bouda, které bych si mezi stromy ani nevšiml. Uvnitř je ale vše, co záchranáři potřebují. A právě odsud se vydávají ke zraněným lyžařům.
„Alespoň jeden z nás tu vždycky je, abychom se v případě, že se něco stane, dostali na místo včas. Zatímco před lety byl zraněný člověk vděčný, když k němu záchranáři přijeli do tří hodin, dnes počítá každou minutu,“ vysvětluje mi záchranář Jiří Pavlů.
Na Ještědu patří k těm nejzkušenějším. Členem horské služby už je dvacet let a má za sebou nespočet výjezdů. „Důvod, proč jsem se chtěl stát členem horské služby, byl u mě zcela jasný. U horské služby sloužil už můj táta. Dodnes bydlím na Pláních přímo na Ještědu. A když už tady žiju, tak chci pro ten kopec něco udělat,“ zamyslel se Pavlů.
Zásah pod lany
Na další vyprávění ale není čas. Máme práci. A opět na Skalce. Tentokrát se lyžař rozhodl, že si zalyžuje mimo sjezdovku. Náročný terén pod lanovou dráhou ale nevydrželo jeho koleno.
Chytám lano a společně s lékařem Jan Schröderem, který je dnes ve službě vůbec poprvé, se nechávám za skútrem vyvézt na Skalku.
Muže nacházíme mezi devátým a dvanáctým sloupem lanové dráhy. Přetrhnul si vaz. Leží ve sněhu a nemůže vstát. Lékař prohlíží nateklé koleno a volá skútr. Bez pomoci se zraněný lyžař dolů nedostane. A já možná taky ne.
V lyžařském umění se členům horské služby ani zdaleka nevyrovnám a terén pod lany mi dělá potíže. Zuby nehty se držím svého průvodce a nakonec bezpečně sjíždím k lanovce na Černý vrch.
Kolik mě toho ještě čeká?
Další zásah je za mnou. Pro mě je dnes druhý, pro záchranáře už čtvrtý. Zajímá mě proto, s kolika výjezdy ještě mohu počítat.
„To záleží především na počtu lidí. Minulý víkend bylo sedm úrazů v sobotu a sedm úrazů v neděli. Dnes si ale myslím, že jich tolik nebude. Sníh je těžký a lyžaři si budou dávat pozor. Možná odpoledne, až se někteří na zhoršujícím se terénu unaví,“ vypočítává Pavlů.
Čas běží. Vysílačka ale zůstává němá. Odhad zkušeného záchranáře je nakonec přesný. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Vleky se zastavily. Je čas ukončit službu.
„Čtyři úrazy. Jeden těžký a tři lehčí,“ hlásí Leoš Urbánek do vysílačky.
Cvičný svoz
Můj den s horskou službou pomalu končí. V plánu už je pouze cvičný svoz. Lehám si do saní a nechávám se připoutat. Za chvíli už mi z oranžového vaku kouká jenom hlava. Nemohu se hýbat a jediné, co vidím, jsou jen mraky nade mnou. Sáně se dávají do pohybu. Jízda hlavou dopředu je celkem nepříjemná, svým průvodcům ale věřím.
S rozbitou sjezdovkou a téměř osmdesátikilovým nákladem v saních si počínají suverénně, přestože mám občas pocit, že se musím převrhnout.
Zezadu ale jízdu jistí lékař Jan Schröder s lanem. Žádné nebezpečí mi nehrozí. Nakonec si říkám, že bych si celou jízdu ještě klidně zopakoval. Jenom doufám, že naostro nikdy tyhle sáně potřebovat nebudu.
