Dodnes aktivní hudebníci jsou první generací, která zestárla s rockovou hudbou. Nebo, jak zní český specifický termín, s bigbítem. Ten se objevil jako úplně nový hudební směr, když čekali budoucí hudebníci na svou první občanku. Nebo ji měli čerstvě v kapse. Své srdce ale upsali rocku na celý život.
U všech je v podstatě stejné, jak se vůbec s bigbítem seznámili – poslech „laxíku“ neboli rádia Luxembourg, případně pár tajně ze zahraničí propašovaných singlů, které vlastnil šťastný kamarád. Tak poprvé uslyšeli Presleyho, Beatles, Rolling Stones. Možnosti čerpat zkušenosti z koncertů byly minimální. Zahraniční kapely sem komunisté nepustili – až na pár výjimek koncem šedesátých let, domácích bylo minimálně, teprve začínaly.
„První, koho jsem kdy viděl jako živou kapelu, byli Tubes v pionýráku ve Varech (Becherova vila, sloužila jako Dům pionýrů a mládeže – pozn. aut.). Hráli jen ve dvojce buben a kytara, hlavně presleyovky. To jsem ani nevěděl, že je to od Presleyho. Byl jsem z toho úplně vedle. A pak v době, kdy jsem ještě neměl kapelu, jsme chodili na skupinu Lucia, kde hrál na kytaru Pavel Menschik. To byl můj vzor,“ vzpomíná kytarista Míla Froněk.
Jak říká, na bigbítu jej uchvátilo všechno dohromady – samotná hudba, džíny, dlouhé vlasy. Byla to celková revolta mladých a současně revoluce v hudbě.
Lermontov? Zákaz!
Froněk začal na ostrovské průmyslovce hrát v kapele The Ragers, první „pořádnou“ kapelu – Creed – založil po návratu z vojny. Skupinu, kde hrál s basistou Jiřím Zýkou – dodnes také aktivním – srovnávali svého času hudební kritici se skupinou Luboše Andršta. V roce 1970 spoluzakládal Froněk kapelu Natural – pod vlivem tehdy nového a přelomového alba In Rock skupiny Deep Purple – později přejmenovanou na Proměny, které hrají dodnes.
Froněk je opustil po letech v roce 1990. „Pak jsem deset let podnikal a na muziku neměl čas. V roce 2000 slavily Proměny třicet let a pozvali mě jako hosta. Hráli tam i jiní muzikanti, kteří kapelou prošli, a tam jsem zase dostal chuť udělat kapelu,“ říká Froněk.
Stál tak u zrodu kapely Hard Again, hrál i v Longton Rock´n´Roll Bandu a dnes je jeho radostí skupina Bernard Blues Band, zaměřená na bluesrock.
V ní působí i klávesista Josef Plašil, který začínal s bigbítem na základní škole. „Neuměl jsem odposlouchávat party z nahrávek nebo z rádia, ale zase jsem uměl noty,“ říká. S rockovu hudbou pokračoval i na gymnáziu, kdy začal hrát s kapelou Karlex, v které hraje dosud. Při studiích v Praze hrál s The Hills, skupina s hardrockovým zvukem stavěla na vlastních skladbách. V novodobé éře strávil Plašil pět let s Longton Rock´n´Roll Bandem, stihl si i párkrát zahrát s Blue Condition před jejich rozpadem.
Froňkem vzpomínaný Pavel Menschik dnes působí v kapele VG4. V roce 1964 hrál v respektované kapele Lucia, později Lucie. S přestávkou zde působil až do rozpadu v roce 1977. S ním tu také léta hrál dodnes aktivní basista František Jokl a kapelou prošel i zpěvák Onek Hoser, další z muzikantů, kteří u bigbítu setrvávají i v současnosti.
V sedmdesátých letech byla doba hodně tuhá, možnosti hrát byly minimální, a tak se Lucie rozhodla, že se zúčastní přehrávek (vystoupení před hlavně ideologickou komisí, která mohla kapelám udělit povolení, že smějí oficiálně hrát). „Myslel jsem, že tomu pomůžu a připravil jsem si skladbu s textem od ruského básníka Lermontova. Tím jsem to ale úplně podělal. Řekli mi pak, že můžu hrát záskoky v kavárně, ale hlavně aby nikde nefigurovalo moje jméno. Tak mě to naštvalo, že jsem prodal kytaru a veškerý aparát a dvacet let jsem nehrál,“ vzpomíná Menschik.
Bigbít v něm ale stále byl a k založení kapely VG4 ho zlákal v roce 2004 baskytarový veterán Robert Koryčánek.
Kapelou Lucie prošel i baskytarista Larry Krofta, tehdy tam ale bubnoval. První kapelu založil ještě na základní škole v roce 1964. Postupně hrál v různých skupinách, nejdelší čas strávil s kapelou Proměny, kde hraje dodnes. Vedle toho hraje i v Uriah Heep Revival a Whitesnake Revival.
Radost za radost
„Je to droga, nedá se toho zbavit. Nejde přestat s muzikou a dívat se v bačkorách na televizi. Těším se na každý víkend, kdy jedeme hrát,“ vysvětluje Krofta, co ho po všech těch létech u bigbítu drží.
Ve stejném duchu odpovídají všichni někdejší průkopníci a dnes „bigbítoví důchodci“. Včetně zpěváka Petra „Longtona“ Brouska, který této hudbě propadl poté, co uslyšel v šumu rádiových vln Elvise Presleyho. Longton nedávno šedesátku oslavil – jak jinak – koncertem se svým Rock´n´Roll Bandem. A hned z něj odjížděla kapela na koncert do Brna.
„Prostě mě to baví. Mám radost, že na koncert přijdou lidi a mají radost. Je to sdílená radost, kdy ty lidem něco dáváš a oni ti to vracejí. Proto jsem, i když svého času jsem takovou možnost měl, nešel do popu. Ale to bych mohl chodit do fabriky,“ říká pravověrný rocker.
