Zadarské souostroví je plné svérázů. Od trusu pro štěstí po metropoli sardinek | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Zadarské souostroví je plné svérázů. Od trusu pro štěstí po metropoli sardinek

Markéta a Michael Foktovi

Jediný chorvatský ostrov, kde se v zimě lyžuje, pak pyramida jako v Egyptě, někde trus pro štěstí a k tomu ještě pohoda bez aut a sudy plné ryb. Ostrovy roztroušené kolem Zadaru nabízejí hodně svébytné věci a patří k těm méně známým.

Sedíme s ižským starostou u stolu uprostřed června, vzduch se tetelí nad rozpálenou dlažbou a rezonuje vábivým voláním cikád. Jídlo a víno tu mají punc jedinečnosti. Italský název Iže zní Eso a ostrov skutečně jedno trumfové v rukávu má. Jmenuje se Predrag Petrović, řečený Pepi, a právě díky němu se na Iži dá najíst tak jako nikde jinde na Jadranu.

Lopiže plné dobrot

Pepi je posledním z ižských hrnčířů, ještě před sto lety tu však žilo více než osmdesát hrnčířských rodin a své zboží prodávaly po celém Jadranu. Jako všude jinde však mladí postupně dali přednost lépe placeným povoláním na pevnině. Pod Pepiho rukama vznikají na hrnčířském kruhu ukázky zdejší typické červené keramiky vypalované v otevřeném ohni včetně hrnců s názvem „iški lopiž“, ve kterých se vaří zdejší stejnojmenný pokrm z jehněčího, zeleniny, fazolí a z artyčoků.

V lopižích se skladuje i olivový olej, takže jich v minulosti bylo potřeba jistě hodně. Na ostrově dlouhém necelých třináct kilometrů a širokém sotva tři roste přes osmdesát tisíc olivovníků, místní je však dnes zdaleka nestihnou všechny sklidit. Mezi stromy se vmáčkly jediné dvě zdejší osady – Iž Mali a Iž Veli –, ve kterých dohromady žije pouhých šest set obyvatel.

Vstup Čechů na své území omezují po Slovincích i Lotyši a Estonci. Negativní test na COVID-19 nestačí

V současné době sice na ostrově panuje krystalická pohoda, bývaly však doby, kdy tu bylo živěji. Ve středomořské vegetaci se ukrývají zbytky starověkého ilyrského hradiště, zdejší nejstarší rotunda Panny Marie pochází z devátého století, a ještě před druhou světovou válkou tu žilo téměř tři a půl tisíce lidí.

Ostrov kořenů a řas

Obě osady na Iži spojuje oficiální státní asfaltová silnice dlouhá pět kilometrů, na nedalekém ostrově Olib však může turista na všechny podobné „vymoženosti“ civilizace rovnou zapomenout. Skutečné silnice tu není ani metr a to, čemu tady říkají doprava, obstarávají golfová vozítka. Původně si je na ostrov přivezli z Ameriky krajánci, kteří z Olibu v několika vlnách emigrovali v průběhu dvacátého století.

Říká se, že všude možně po světě žije asi šest tisíc lidí, kteří mají na Olibu své kořeny – a to je na ostrůvek s jedinou stejnojmennou osadou a sotva sto padesáti stálými obyvateli úctyhodné číslo. Na ostrově ve skutečnosti stojí více domů, než kolik tu žije lidí.

Na své kořeny jsou ostatně Olibljani patřičně hrdí a většina starousedlíků je dokáže vystopovat až ke knězi Juraji Cetinjaninovi a jeho stovce farníků, kteří připluli ostrov osídlit. Stalo se tak skoro před pěti sty padesáti lety, když Chorvati prchali před osmanskými Turky. Obyvatelé Olibu také dodnes mluví zvláštním chorvatským nářečím zvaným čakavština, které si původní kolonisté přinesli s sebou a ve kterém jsou psané první chorvatské texty.

Chorvatsko: Dovolená na plachetnici. Plout mezi jadranskými ostrovy může dnes téměř každý

Zdá se, že ty hluboké kořeny drží celý ostrov pohromadě a zároveň ho udržují v čase někde v minulém století. Celý okolní svět se mění, jen Olib zůstává pořád stejný. Čtverhranná kamenná věž „Kula“ trůní uprostřed vesnice stejně jako v osmnáctém století, kdy ji místní vystavěli na obranu proti pirátům, pět zdejších kostelů a kaplí otevírá své omšelé dveře věřícím už po staletí a stejný počet slunečníků před jednou ze dvou místních taveren stojí nekonečnou stráž u vody už od doby, kdy tu otevřeli.

Místní knihovna založená na principu „jednu knihu tu nech a jinou si vezmi“ je pro veřejnost otevřená jedinou hodinu týdně v sobotu večer a vsadili bychom roční plat, že za dvacet let to bude stejné jako teď.

Metropole sardinek

Kali znamená řecky dobře, neexistují však důkazy, že by byla nějaká souvislost mezi řečtinou a stejnojmennou vesnicí na ostrově Ugljan. Nejvíc ji proslavily zdejší sardinky. Obec s asi tisícovkou obyvatel dodnes platí za rybářskou velmoc Jadranu. Zdejší rybáři pochytají čtvrtinu všech sardelí a sardinek, které v chorvatských vodách uvíznou v sítích. Devět desetin z toho vyvezou do jiných zemí od Řecka po Španělsko.

Odtrhnout hlavičku, vytáhnout páteř, odložit na tác – a tak dále po celý den, tak to chodí v malé rodinné manufaktuře Marka Kolegy na břehu Kalijské zátoky. Malé rybičky musejí pak být v soli a oleji naložené alespoň tři měsíce, Marko je tam však nechává celý rok. Teprve pak přijdou uleželé rybky o hlavu i kosti, aby mohly spočinout na talíři ve společnosti olivového oleje, bez kterého si je nedá žádný pravověrný ostrovan. Komu se rybářská práce nepříčí, může si u Marka zpracování sardinek vyzkoušet na vlastní ruce.

Mýtné a trajekty budou v létě v Chorvatsku za mimosezonní ceny

Normální člověk suší na balkoně prádlo, Markovi se však na šňůrách ve středomořském větříku pohupují rejnoci a žraloci. Tedy spíš žralůčci – máčky skvrnité, které se občas do sítí chytí, jsou čím dál menší a je jich čím dál míň. Přesto z nich Marko dokáže vykouzlit speciality, které mu vynesly roli šéfkuchaře na každoroční rybí slavnosti Kali Fish Festival, jež se koná začátkem srpna.

Ostrov Ugljan spojuje se sousedním Pašmanem silniční most dlouhý sedmdesát a vysoký šestnáct metrů. To je dobře, protože Pašman má něco, co ho zase spojuje se vzdálenou Českou republikou. Z kopce Ćokovac shlíží na přímořskou vesnici Tkon benediktinský klášter svatého Kosmy a Damiána z jedenáctého století, odkud o tři století později přišli do pražského Emauzského kláštera mniši hlaholáši. Dokonce i první emauzský opat Jan byl národností Chorvat.

Trus nad zlato

Oslí trus pro štěstí? To je fakt silná káva! Přesto jde na odbyt tak dobře, že se podle vynálezce celého nápadu Sebastijana Jagiće lidé ani neptají na cenu. Ta mimochodem činí přesně čtyřicet kun, což v běžné chorvatské konobě nevystačí ani na tři piva.

Sedíme u dřevěného stolku v chráněné oblasti Telašćica na ostrově Dugi otok a hýkaví původci hnědavé cennosti na nás stoickým pohledem zírají zpoza plotu Jagićovy oslí farmy. Sebastijanův otec Goran kdysi vymyslel první plovoucí prodejnu základních potřeb pro jachty kotvící v deset kilometrů hlubokém a před větry chráněném Telašćickém zálivu a syn mu co do turistického novátorství evidentně není nic dlužen. 

Pro české návštěvníky má celá věc ještě jednu přidanou hodnotu – otec Goran se oženil s Češkou. Sebastijan tedy mluví naší mateřštinou skoro stejně dobře jako chorvatsky a na stole se v letním sluníčku kromě chobotnicového salátu vyhřívá i česneková pomazánka jako od babičky a silná tak, že by se o ni dalo opřít kolo.

Kam pojedou politici na dovolenou? Někteří pod stan nebo na chalupu, Babiš na Krétu

Prohlížím si oválný exkrement vkusně usazený v zasklené dřevěné krabičce a hlavou mi běží dětské vzpomínky na pohádku „Oslíčku, otřes se“. Jagićovi osli se sice otřásají každý den, a doslova mu tak „vydělají“ hrsti čtyřiceti kun, dlužno však říct, že ani „sretnomagareće govno“ úplně zadarmo není. Chce to především pečlivé přebírání nepříliš vábně vonícího obsahu. Ono totiž není „govno“ jako „govno“. To vhodné k zasklení je tvořené stlačenými chuchvalci trávy, po vyprání nepáchne a technicky vzato to vlastně žádný běžný trus není.

Ceněným chuchvalcům se říká bezoáry a lidé je milovali už ve středověku. Zasazovali je do zlata, přidávali ke korunovačním klenotům a přisuzovali jim zázračné léčivé účinky. Podle tehdejších ranhojičů bezoáry neutralizovaly veškeré jedy, a císař Rudolf II. si z nich dokonce nechal vyrobit pohár, který ho měl chránit před otrávením.

V chráněné oblasti Telašćica je občas možné najít mořem omyté bezoáry i na plážích. Neporušená příroda jižní části Holého ostrova (Dugi otok), kde se rezervace rozkládá, se totiž stala útočištěm opuštěných ostrovních oslů a bezoáry „vyrábějí“ dokonce i zdejší domácí kozy. Návštěvníci sem však jezdí spíše za proslulými bílými útesy Grpašćak, které trčí z vody do závratné výšky sto padesáti metrů, nebo za klidným slaným jezerem Mir, jehož voda je dokonce ještě slanější než ta v moři.

Autor: Markéta a Michael Foktovi
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!