Záhada zámeckého šuplíku
A pořádně se oblečte! Radila mi kastelánka zámku Vizovice Jana Pluhařová, když jsem se chystala na reportáž o jarním úklidu. Bohudíky jsem její radu nepodcenila a oblékla se jako na hory. Zámkem jsme procházely skoro tři čtvrtě hodiny. Obě se šálou na krku. A já i v rukavicích. Po pár minutách jsem byla ráda, že mě nikdo nenutil vyzkoušet si zámecký úklid na vlastní kůži. Zimu jsem cítila i přes čtyři vrstvy oblečení. Respektive od nohou, které šlapaly po prochladlé podlaze. Máčet si ještě ruce do vody, tu musí být zážitek.
Myšlenky mi putovaly hlavou, a Jana Pluhařová mě zahrnovala dalšími a dalšími informacemi. Bylo vidět, že je se zámkem absolutně sžitá. Každou chvíli upozorňovala na změny, ke kterým v zámku došlo. Prošli jsme obě patra zámku a zašli dokonce i do depozitáře, kde právě probíhala inventura nábytku. V jedné místnosti byly naskládané jen samé židle, v dalším stolky, v sousedním psací stoly a za posledními dveřmi pohovky.
Cestou zpátky se Jana Pluhařová zastavila u jednoho obřího psacího stolu, který mi připadal jako sýpka na obilí. Vytáhla prostřední šuplík a říká: „Kolem tohoto stolu jsem se nachodila jako mlsná kočka. Zjistila jsem totiž, že když šuplík vytáhnu, tak to v něm zahrká. Jenže byl prázdný.“
A tak vytáhla sousední dva šuplíky a zjistila, že ty jsou mnohem delší. Chvíli jí prý trvalo, než přišla na mechanismus tajné schránky. Bylo potřeba vyndat oba boční šuplíky, zmáčknout dřevěné zarážky na obou stranách prostřední přihrádky a teprve potom vyjela celá ven.
„A uvnitř byly jen tři redispera z padesátých let,“ rozesmála se Jana Pluhařová. Ale ten zápal, s jakým zkoumala záhadu hrkajícího psacího stolu, jsem si dokázala představit.
