Přerovsko/ Radost z práce venku, potěšení pro oko ze skalek a květinových záhonů, možnost mít kdykoliv po ruce chutnější a zdravější ovoce a zeleninu. To jsou dnes hlavní důvody zahrádkaření.
Vášniví zahrádkáři
K typickým zapáleným zahrádkářům patří důchodci, manželé Dagmar a Miroslav Balharovi z Hranic. Na své zahrádce u domu mají všechno od skalky s jezírkem a rybičkami přes zeleninu, květiny, ovocné stromy a skleník až po lákavé posezení a pískoviště pro vnoučata.
V rohu zahrady pěstují gigantické švestky, jednu stěnu domu lemuje řada vinné révy, pochlubit se mohou kanadskými borůvkami nebo keřem kiwi. „Je to jiný druh než kiwi z obchodu, ale má stejnou chuť,“ objasnil Miroslav Balhar.
„Zahrádkaření je náš společný koníček, oblíbené téma našich hovorů,“ řekla Dagmar Balharová. Se zahradničením začali hned po svatbě. „Nejvíce práce zabere skalka, ta je nejkrásnější na jaře, tehdy je nejvíc rozkvetlá,“ sděluje Balharová. Její chloubou jsou čarověníky. „To jsou jehličnany se zvláštními vadami, připomínají bonsaje, ale neupravují se,“ vysvětlila Balharová.
Dcera se jim smála
Jejich vášni pro zahradu propadla i dcera. „Nejdřív se nám smála, proč to děláme, pak ji to chytlo a dnes se věnuje skalničkám. Pro ni to není koníček, ale kůň. Pěstuje ze semen vzácné a cizokrajné skalničky,“ řekla Balharová. Právě skalničkáři tvoří mezi zahrádkáři zvláštní skupinu. O publicitu nestojí. Mezi kameny na svých skalkách totiž ukrývají poklady, vzácné rostliny a mají strach, že by o ně přišli.
Většina mladých lidí se ale do zahrádkaření nehrne. „Myslím, že celá naše generace měla rodiče zahrádkáře. Práci na zahradě jsem nesnášela. Raději si ovoce a zeleninu koupím, tolik, kolik zrovna potřebuju,“ uvedla třicetiletá Lenka Pernická.
Zahrádkaření se mění
„Smyslem zahrádkaření v minulém režimu bylo samozásobení rodiny. Dnes je všechno v obchodě. Když si to člověk spočítá, zjistí, že se pěstování nevyplatí. Musí koupit semena, ošetřovat rostliny, zalívat. A to nepočítám práci. Pokud to není koníček, tak se to nedá dělat,“ sdělil Miroslav Poledňák, předseda místní organizace Českého zahrádkářského svazu v Hranicích.
V devadesátých letech začali lidé pěstování omezovat. „I tak je na zahradě spousta práce. Když vás to baví, tak vám dřina nevadí a na práci se těšíte,“ vysvětlil Poledňák.
Zahrádkářům ale chybí mladí lidé. „Naše organizace je přestárlá. Je to jen na pár nadšencích, takže už neděláme dvě výstavy ročně jako dřív, květinovou a podzimní, ale jen tu podzimní ve druhé polovině října,“ řekl Poledňák. Na výstavě se mohou zahrádkáři pochlubit svými nejlepšími výpěstky, inspirovat se nebo se dozvědět, jak na škůdce.
Zahrádkářské výstavy mají přitom v Hranicích velkou tradici. „První se konala v roce 1930 v sokolovně a byla ve velkém stylu,“ připomněl zahrádkář Miroslav Balhar z Hranic.
První zahrádky se objevily za Karla IV., zahrádkářské hnutí vzniklo v roce 1926 v Lucemburku a první osady vyrostly v Česku v roce 1927. „Zlaté časy prožívalo zahrádkářství v padesátých letech. Od devadesátých let se zahrádkaření mění,“ zhodnotil Balhar.
Zahrádky se mění: místo dřiny relaxace
Zahrádkářství není na vymření. Jen se mění. Tvrdí to Antonín Kubela, tajemník Územního sdružení Českého zahrádkářského svazu v Přerově, který zastřešuje sedmačtyřicet základních organizací zahrádkářů na Přerovsku.
„Člověk se dnes už nejde na zahrádku sedřít, ale odpočinout si. Mizí květinové a zeleninové zahrádky, mění se ovocné sady, ale přibývá rekreačních zahrádek, které se snadno udržují,“ říká Antonín Kubela. Jak dodává, je přesvědčený, že zahrádkáři zůstanou, ale zahrádky se změní v místo oddychu.
Zahrada začíná mít čím dál víc odpočinkový charakter. Záhony nahradily travnaté plochy s jehličnany. „Možná někde v rohu je záhonek s hráškem a mrkví pro vnoučata. Dnes si nikdo nesadí brambory na celý rok, ale jen pár řádků, aby měl nové a nemusel je hned kupovat. Už se nepěstují jablka, hrušky a rybíz na kšeft jako dřív, ale jen pro vlastní potřebu,“ vysvětluje Kubela.
Podle jeho slov zanikají na Přerovsku skalničkáři. „Ti vymírají. Skalničkářství je velmi náročné. Když zaroste záhon s květinami, stačí ho vyplít. Když ale zaroste skalka, musí se celá rozebrat a znova poskládat. Navíc tráva většinou skalničky udusí,“ říká Kubela.
Mění se i sady. „Ovocnářů sice ubývá, ti ale nikdy neskončí, jsou zapálení do pěstování nových odrůd. Už ale vysazují nízké stromky, aby se dalo ovoce sklízet z dvoumetrového žebříku. Staré odrůdy několikametrových, vysokých ovocných stromů se tak ze zahrad vytrácí,“ objasňuje Kubela.
SEDM ZAJÍMAVOSTÍ O ZAHRÁDKAŘENÍ
1. Zahrádkaření není raritou Česka, věnuje se mu celá Evropa. Zahrádkářské svazy ze čtrnácti evropských zemí zastřešuje už od roku 1926 Evropská liga zahrádkářů.
2. V Česku zahrádkaří zhruba milion a půl lidí.
3. V Českém zahrádkářském svazu je 170 tisíc členů.
4. Na Přerovsku má Český zahrádkářský svaz 2 567 členů ve 47 základních organizacích. Členové mají 1 368 zahrádek v osadách a 1 107 u svých domů, obdělávají dohromady pětadevadesát hektarů půdy.
5. Zahrádkáři na Přerovsku provozují pro veřejnost jednu povidlárnu a osm moštáren.
6. Historii a vývoj zahrádkářství v Česku mapuje muzeum v Hradci Králové.
7. Jeden z prvních časopisů, který se začal věnovat i zahrádkaření, vznikl na Přerovsku v roce 1895. Založil ho pod názvem Milotický hospodář žurnalista Arnošt Dadák z Milotic nad Bečvou. Původně regionální titul se pak stal celostátním.
