„Zákon ve škole jsem já!“ Na některé učitele nelze zapomenout

Když se řekne škola, mnohým lidem se vybaví jedno nebo dvě jména učitelů, na které do smrti nezapomenou. Jeden pedagog třeba nedokázal mluvit potichu, druhý proslul typickou hláškou a třetí zase osobitým psaním netypických poznámek. Sedmička vybrala sedm učitelů, na které jejich žáci rozhodně nezapomenou.

Legendárním učitelem, jehož sláva přesáhla hranice města, byl Josef Kolomazník, někdejší ředitel gymnázia v brněnské Vídeňské ulici. Jeho hlučné nástupy do hodin a výuka v ruštině se stala nezapomenutelnou hlavně pro herce Miroslava Donutila. „Jeho hlas byl neuvěřitelně hřmotný. Možná proto, že byl bývalý důstojník armády. Také jsme museli zpívat na začátku vyučování ruské pochodové písně,“ vzpomíná herec na profesora, kterého nikdy při svých monolozích veřejně nejmenoval.

Polovojenský styl výuky a vášeň v ruských písních měl dokonce i po roce 1989 ruštinář Jan Havlíček z líšeňské základní školy. „V každé třídě si zvolil žáka, který mu na začátku hodin podal hlášení v ruštině. Informoval ho o tom, kolik žáků je přítomných, kdo chybí a proč. Pak musel říct, kterou ruskou píseň třída zazpívá,“ říká bývalý Havlíčkův žák Zdeněk Kučera, který si stejně jako jiní žáci musel předplatit ruský týdeník Ogoňok.

Nedostatkem autority netrpěl ani Oldřich Skopal, do roku 1982 ředitel gymnázia na třídě kapitána Jaroše. „Zákon ve škole jsem já!“ prohlašoval o sobě.

Pevné vedení školy tak dával najevo nejen studentům, ale i profesorskému sboru. „Vyučoval předmět, který není mezi žáky nejoblíbenější, matematiku. Přesto měl ale výborný přístup. Snažil se, aby byla látka zajímavá a studenty neodpuzovala. Měl bohatou sbírku příkladů, které se přibližovaly běžnému životu. Tím si výuku žáci snadněji zapamatovali,“ přibližuje legendu z „Jarošky“ další z jejich bývalých ředitelů Bohumil Koláčný. Také on se stal legendárním. Vlastní totiž jednu z největších sbírek hlášek studentů a profesorů. „Říkám tomu Cancbuch alias Hlodovník. Sbírka čítá hlášky od poloviny 70. let minulého století,“ tvrdí Koláčný, který je sice v důchodu, ale stále učí.

Učitelem, na jehož podporu udělali žáci dokonce demonstraci, je ředitel Gymnázia Matyáše Lercha Petr Kovač. Poté, co ho loni na podzim krajští radní odvolali kvůli nesrovnalostem v účtech z funkce, sepsali proti jeho odvolání petici, pod kterou se podepsaly stovky lidí. „Když jsem se o tom, co dělají, dozvěděl, vyhrkly mi slzy,“ říká Kovač. Radní nakonec povolili Kovačovi, aby se přihlásil do nového výběrového řízení. Vyhrál ho a od letošního února se vrátil do své kanceláře.

Nestorem brněnské pedagogiky je Zdeněk Staněk, který učí už padesát let. O dětech říká, že jsou jako čočka. „Když je pořádně přeberete, jsou ve své podstatě dobré. Dnešní děti jsou otevřenější, než předchozí generace, ale i to je dobře,“ říká Staněk. Učiteli dějepisu a zeměpisu prošlo rukama přes pět tisíc žáků. „Je to strašné. Loni jsem se loučil s maturitní třídou a zjistil jsem, že mou žákyní byla babička jedné studentky. Dokud ale udržím křídu, budu učit,“ plánuje Staněk, který se věnuje ve volném čase sportovní novinařině. Jednou se mu stalo, že napsal hanlivý článek o brankáři. „Byl tak naštvaný, že mě naháněl po škole a chtěl mě insultovat,“ vzpomíná Staněk.

Ve výčtu pedagogů by neměla chybět žena. Jednou z nich je učitelka Kateřina Kosová ze základní školy v Husově ulici. Učí prvňáčky a pro ty bude navždy tou, která je naučila číst, psát a počítat. „Je to nejhezčí povolání. Navíc mě ti mrňouskové berou jako nejvýraznější autoritu. Ostatně já si taky pamatuji učitelku z první třídy,“ uzavírá Kosová.

A na kterého učitele nezapomenete vy? Pište na redakcebrno@mf.cz