Kdyby přerovský soubor Dostavník měl svůj rodný list, v kolonce otec by stálo jméno Ivo Kolařík. V roce 1970 stál u jeho zrodu i prvních krůčků, léčil ho z „dětských nemocí“ a dnes má radost, jak úspěšné divadlo vypravil do života. Není proto divu, že sedmasedmdesátiletý amatérský herec, hudebník a režisér Ivo Kolařík začíná při líčení sedmi svých radostí právě u zvednuté opony divadelního Dostavníku.
Léta s Dostavníkem
Myšlenka vytvořit amatérské divadlo vznikla před čtyřiceti lety v tehdejším Klubu dopravy a spojů. Protože jsme začínali pod hlavičkou zařízení, zabývající se dopravou, museli jsme vymyslet název, který by s ní souvisel. Tak vzniklo netradiční pojmenování Dostavník. Souborem prošly za tu dobu stovky herců, muzikantů a tanečníků. Ročně hrajeme asi pětadvacet představení, takže za těch čtyřicet let jsme jich odehráli asi tisícovku. Nastudovali jsme čtyřicet muzikálů a pět kabaretů. Náš poslední kousek se jmenuje Odysseus aneb Leporelo rocku a bude mít premiéru 20. září v Městském domě v Přerově.
Synové a vnoučata
Mám dva syny, tři vnuky a jednu vnučku. Všechna čtyři vnoučata právě studují vysokou školu, takže zanedlouho budeme mít v rodině strojního inženýra, učitele, zahradní architektku a profesionálního sportovního trenéra. Scházíme se v rodinném kruhu pravidelně a rádi, 21. srpna budu slavit sedmasedmdesátiny, takže se těším na setkání se svými blízkými.
Psaní knížek
Sám sobě jsem dal za úkol napsat almanach, který by hodnotil čtyřicet let souboru Dostavník. Závazek jsem splnil, brožura se už chystá do tisku a 5. listopadu bude mít v Muzeu Komenského křest. Psaní je moje radost. Společně se svým celoživotním kamarádem Jaroslavem Vavrouškem jsem dal dohromady knihu Padesát přerovských bardů a sám jsem pak napsal dílo o historii ochotnického divadla přerovského okresu v letech 1945 až 2000.
Ocenění mé práce
Nezastírám, že mám radost, když si někdo všimne mé práce v ochotnickém souboru a ocení ji. Doma mám Medaili Jana Amose Komenského, kterou jsem dostal od zástupců Přerova v roce 2000. Před pár dny mi přišel z Prahy dopis, v němž stálo, že získám Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Je to nejvyšší české ocenění pro herce ochotnického divadla.
Tenis s kamarády
Nejsem žádný velký sportovec, ale jednu sportovní slabost přece jenom mám. Tenis. Chodím hrát s kamarády – důchodci dvakrát nebo třikrát v týdnu na přerovské kurty. Tenis jsem hrál s oblibou coby gymnazista, pak jsem na dlouhá léta na raketu zapomněl a v padesáti letech jsem se ke starému koníčku zase vrátil.
Posezení se spolužáky
Jednou týdně se scházím s někdejšími spolužáky z gymnázia v jedné přerovské hospůdce. Dáme si pivo, nostalgicky zavzpomínáme na studentská léta, povídáme si o svých trablech i radostech. Když se dožijeme roku 2012, bude to přesně šedesát let od chvíle, kdy jsme s maturitním vysvědčením v ruce opustili brány školy. Na tom setkání bych opravdu chtěl být, je to moje další meta.
Děti z Kandrdásku
Ve Středisku volného času Atlas vedu šestým rokem divadelní soubor Kandrdásek, který navštěvují děti od dvanácti do patnácti let. Výchova mladých adeptů herectví mě baví. Ti nejtalentovanější žáci pak mohou pokračovat v souboru Dostavník, který vedu. Tím se kruh mých radostí jakoby spojuje a šťastně uzavírá.
