Zamilovaná kavka ze stanice chtěla se studentem na internát

Zraněná nebo opuštěná zvířata předali lidé odborníkům. Na záchranné stanici je mohou návštěvníci obdivovat podobně jako v zoo.

Mají amputované křídlo, naraženou nohu nebo nevidí. Sama by takto zraněná zvířata v přírodě zahynula. Naštěstí je tu záchranná stanice Českého nadačního fondu pro vydru v Třeboni. Areál bývalých jatek kousek za autobusovým nádražím v Třeboni. Jsou tu voliéry a klece. Vedle nich leží kameny se jmény zvířat. Návštěvníci si tak mohou potěžkat, kolik zvíře, na které koukají, přibližně váží. Společně s volně se potulujícími psy se tu prochází téměř slepá volavka.
„Kachno, Kačí,“ volá na kavku ředitelka stanice Marie Pacovská. „Měli jsme ji tu od mláděte. Je už tolik ochočená, že na jaře nereaguje na volání kavčích samců a vyhledává jen muže. Tuhle si oblíbila jednoho studenta, se kterým došla až na internát. Potom nám volala paní učitelka, že chlapec stojí před budovou s kavkou na rameni a neví, co má dělat. A s jedním kolegou dokonce odjela na střeše jeho auta až k nádraží,“ vypráví osmadvacetiletá Pacovská.
Největší radost zaměstnancům stanice udělá, když mohou uzdravené zvíře opět vypustit do přírody. Ochočené šelmy, které ztratí plachost, už ale znovu do původního prostředí nesmí. To je případ lišky Agáty. Když před pěti lety v lomu odstřelovali skálu, a odkryli tak liščí noru, matka utekla. „Vychovávala jsem ji od liščího miminka. Vyrůstala se psem, a protože lišky štěkají na poplach, Agátu varovalo to psí. Zmizela vždy hned v noře. Jenže nora pro ni byl světlík v paneláku, kde jsme tenkrát bydleli,“ vypráví padesátiletá lektorka Zuzana Štětková. Když se odstěhovali do domku se dvorkem, žila tam. „Mohla běhat i dovnitř. Jenomže liška se do domu opravdu nehodí. Rozkousala zahradní hadice, kabely i řemen v míchačce, a ve chvíli, kdy mi dokonce vyskočila na stůl a počurala chleba s máslem, jsem si řekla, že postavíme kotec,“ vzpomíná Štětková.

Nejsou vždy opuštění

Teď si Agáta hoví ve stanici. Když ji „panička“ drží v náruči, je klidná a děti si ji mohou pohladit. Také Rozára, mládě puštíka, se ráda mazlí. Ze všeho nejvíc zbožňuje drbání za ušima. Vypadla z hnízda, a protože puštíci sídlí v dutinách, je těžké hnízdo najít a mládě do něho vrátit.
Lidé ale málokdy poznají, jestli je mládě doopravdy opuštěné. Mláďata savců někdy sedí sama ve vysoké trávě nebo v keřích, protože několik dní po narození nevydávají žádný pach. Přítomná matka by pouze lákala dravce. Ani ptáčata, která poskakují pod stromem a nemohou létat, ještě nemusí být opuštěná. Stačí je vysadit na větev. Ptáci nemají narozdíl od savců tak dobře vyvinutý čich, člověk se tedy nemusí bát, že se k nim matka nevrátí, když na ně sáhne. Savčích mláďat by se ale naopak lidé dotýkat neměli. Samice je pak nemusí přijmout.
Vedle opuštěných zvířat se v třeboňské záchranné stanici starají také o ta zraněná. Kromě datla Olina nebo krkavce Péti ve voliérách poskakuje i káně a párek poštolek. „Samice nemá křídlo, protože si ho spálila o elektrické vedení. Samce srazilo auto a pravděpodobně má něco s hrudním svalem. Obě dvě káňata mají amputované jedno křídlo,“ vysvětluje osmadvacetiletá ošetřovatelka Marie Kameníková.

Opilé stopy

Pro dravce jsou sloupy vysokého napětí často vražedné. Stačí, aby se ho dotkl křídlem a uzavřel tak elektrický obvod.
„Většinou si spálí křídlo a protilehlou nohu. Neudrží rovnováhu a spadnou dolů. Třeba jestřábi, kteří si potřebují ulovit specifickou potravu, pak umřou docela rychle hladem. Ale například poštolkám a káním, které se uživí vším, se do rány dostanou červy a vlastně je vyžerou zevnitř,“ popisuje Kameníková.
K handicapovaným zvířatům patří i volavka Anežka. Pravděpodobně ji smetlo auto. „Našli jsme ji přímo na silnici. V mozku má asi nevstřebanou sraženinu, a proto téměř nevidí. Jen světlo a stíny. Sama si nic neuloví, krmíme ji přímo do zobáku,“ říká Kameníková. Také jí musí zastřihávat křídla. „Tuhle nám přelétla přes zídku a my ji nemohli najít. Nakonec jsme ji nalezli sedět těsně vedle vlakových kolejí,“ vypráví ředitelka.
Protože má zřejmě poškozené i motorické centrum, často chodí jen dokolečka. „Je to docela legrace v zimě, když napadne sníh. Od Anežky tu máme stopy, jako kdybychom tu chovali opilou volavku,“ směje se Štětková.
Záchranná stanice je volně pro veřejnost přístupná. Pořádají tu i programy pro děti ze škol i školek, kam také chodí se zvířaty přednášet.