Záplavy tentokrát udeřily u sousedů, v Ústeckém kraji. Shodou okolností jsem právě tam trávil dovolenou, podnikal výpravy za rybami a ve venkovských hostincích pracoval na své nové knize.
Tak dlouho, až mě velká voda na jeden den odřízla od světa, a já byl poprvé v životě očitým svědkem neskutečné síly přírody. V Řehlovicích, kde mě záplavy zastihly, sice nedošlo ke katastrofě rozměrů jako na Liberecku nebo Děčínsku. Přesto se před mýma očima málem utopil pes. Viděl jsem také, jak voda poslala opačným směrem jedoucí auto se třemi pasažéry nebo jak sestra přenášela vystrašenou mladší sestru přes zatopenou ulici. A v té směsici trvalého deště, malých lidských dramat a sounáležitosti jsem si uvědomil, jak si často zbytečně navzájem otravujeme život. Nedělejme to. Budeme se potřebovat, až bude skutečně zle. Třeba až nás dožene velká voda.
