Loni na legendárním etapovém závodě exceloval. Se spolujezdcem Tomášem Ouředníčkem dojel na Dakaru 2009 v celkovém hodnocení automobilů na fantastickém sedmém místě. Letos o Miroslavu Zapletalovi bylo také hodně slyšet. Bohužel naprosto z jiného důvodu.
Dřevohostický jezdec vlétl se svým Mitsubishi do obrovské jámy a Dakar pro něj s Ouředníčkem skončil už v šesté etapě. Oba závodníci týmu Offroadsport utrpěli poranění páteře, Zapletal se v Chile musel podrobit operaci. „Dakar v jižní Americe mi přirostl k srdci. Člověk se tam cítí v bezpečí,“ překvapivě hodnotí z domácího ošetřování jezdec. Jaké vzpomínky vám zůstanou po letošním Dakaru? Bylo to krátké. Ve hře jsme zůstali jen šest dní, což je nic moc. Skončilo to předčasně. Je to škoda.
Záběry nehody zaznamenala palubní kamera. Jak jste ten karambol viděl ze sedačky řidiče? Najednou mi zmizela cesta a uviděl jsem díru. Byla to taková past na mamuta. Pak už jen můj výkřik, že mám zlomenou páteř. To jsem věděl přesně.
Jak je možné vlétnout do takové jámy? Nebyla to chyba navigátora? Jeli jsme volným terénem, kde byla navigace pouze na azimut. Tedy jasný byl jen směr, ne cesta. Mohli jsme si vybrat, kudy to vezmeme. Vyjel jsem z hlubokého písku, kde auto nemělo výkon a následoval stopy, které před námi zanechaly motorky a kamion. Ale stopy na poslední chvíli uhnuly. A protože z auta není takový rozhled, nestihl jsem zareagovat a chytil jsem díru pravou stranou. Byl jsem v nepravý čas na nepravém místě.
Co se dělo po nehodě? Během pár minut byl na místě první vrtulník, za chvíli přilétla lékařská helikoptéra. V provizorní nemocnici v bivaku mě doktoři vyšetřili a odvezli do místní nemocnice, kde zjistili rozsah poranění. Ve specializované nemocnici v Santiagu mě potom operoval nejlepší lékař. Nejhorší byly první dva dny po probuzení z narkózy. Všechno mě bolelo a nemohl jsem se hýbat. Ale doktoři a sestry se o mě bezvadně starali a za týden už jsem normálně chodil a mohl letět domů.
Jaké zranění vám lékaři diagnostikovali? Mám zlomený jeden obratel a zlomenina byla nestabilní. Horní a spodní obratel mezi tím poškozeným mi lékaři zafixovali. Tím odlehčili tomu poškozenému a můžu jakž takž normálně fungovat.
Nenapadlo vás hned po nehodě, že byste mohl skončit na vozíku? To bylo snad to první, co se mi honilo hlavou. Bolest v zádech byla velká. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, že dokud hýbu nohama, zůstávám ve hře. Naštěstí jsem neurologické funkce porušené neměl.
Co vás čekalo po příletu do Česka? Přijali mě ve vojenské nemocnici v Praze – Střešovicích. Tam jsem prošel kontrolami a testy a potom mě lékaři pustili do domácího ošetřování. Teď docházím na ambulantní rehabilitace a snažím se vrátit do běžného života. Čekají mě ještě nějaké kontroly a během dvou až tří měsíců se uvidí, jak se dám dohromady.
Co budete během té doby dělat? Mám teď spoustu času na věci, které jsem dřív nestíhal. Věnuji se firmě, čtu knížky. Snažím se o co nejlepší regeneraci. Chci se dostat do kondice, ve které jsem byl před nehodou. Až teď jsem si uvědomil, že moje fyzička byla úžasná.
Kolikrát jste během závodní kariéry havaroval? Jednou jsem na maďarském mistrovství hodně rozbil Pajero. Jinak to byly spíš drobné věci. A zranění žádné, pokud nepočítám pár úrazů na motorce z dřívější doby. Až teď, na Dakaru. Přitom jsem se snažil jet opatrně, zvolil jsem riziko nula.
Dá se už teď mluvit o nějakých závodních plánech? Řešil jsem to hned s lékaři v Chile. Řekli mi, že když se vše bude hojit bez komplikací, je šance, abych se vrátil za volant závodního auta. Totéž mi potvrdili lékaři u nás.
Dakar by se příští rok mohl zase vrátit do Afriky. Jezdci letos i vyplňovali dotazníky na toto téma. Kde byste chtěl příští rok vidět Dakar vy? V Jižní Americe. Moc mi to tam přirostlo k srdci. Jede se od jednoho oceánu k druhému, po cestě jsou velehory i pouště. Je to působivé prostředí. Ale nejpodstatnější je ta lidská stránka. Lidé v Argentině i Chile jsou mi velice sympatičtí. Člověk se tam cítí v bezpečí.
