Zase zlobí obrany soupeřek | E15.cz

Zase zlobí obrany soupeřek

Ivo Opletal

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Po dlouhé pauze kvůli zranění kolene se vrátila Lucie Fabíková do sestavy DHK Zora Olomouc.

Lucie Fabíková patří léta mezi nejlepší české házenkářky. Přestože kvůli zranění nyní dlouho nehrála, po návratu na palubovku dokázala, že neztratila nic ze své bývalé formy, a chce svému týmu pomoct vybojovat účast v playoff . Ve vyrovnané interlize to však budou mít olomoucké Dámy hodně těžké. „Jsem v šoku z některých výsledků. Kromě suverénního Veselí nad Moravou jsou na tom ostatní družstva výkonnostně podobně,“ říká jedenatřicetiletá nejlepší házenkářka Česka z let 2001, 2003 a 2005.

Naskočila jste po těžkém zranění. Jak se cítíte?

V pohodě to již nebude asi nikdy. Pan doktor Ditmar byl docela nešťastný z toho, že jsem po operaci nezačala s přípravou dřív. Jenže já jsem po čtyřech měsících nemohla chodit. Byla jsem z toho hrozně špatná. Dlouhá pauza byla ale nakonec optimální, protože vím o případech, kdy to sportovci uspěchali a zkusili hrát po čtyřech měsících, jenže na hřišti kulhali a tahali nohu za sebou a bylo to k ničemu. Stejně jsem na tom byla já, takže nemělo smysl hrát, dokud jsem nemohla běhat bez kulhání a toho, abych se mohla normálně odrazit.

Měla jste během rekonvalescence myšlenky na konec kariéry?

Byla jsem v podstatě rozhodnutá. Ještě několik měsíců po operaci jsem si byla jistá, že skončím. To byla prvotní krize. Druhá přišla v momentu, kdy jsem měla začít běhat, jenže to šlo pomalu. Říkala jsem si, že je to znamení, abych skončila. Pak začala sezona a já byla znovu s holkami z týmu a nechala se strhnout. Celé léto jsem strávila s Janou Spíchalovou, která mě pořád přesvědčovala, aš pokračuji. Velkou roli sehráli i trenéři. Ti jednou v létě přišli na návštěvu. Tehdy jsem ještě měla berle a hned ve dveřích jsem se jich zeptala, co je pravou příčinou jejich příchodu. A oni mě diplomaticky přesvědčili.

Do soubojů jste chodívala vždycky jako kamikadze. Je to pořád stejné, nebo jste po zranění opatrnější?

Pořád mám dojem, že nemám natrénované. Je ale pravda, že si některé věci rozmyslím. Dříve jsem chodila jedna na jednu za každou cenu, teď jsem trochu uvážlivější, protože ještě nemám v operované noze takovou sílu.

DHK stejně jako loni bojuje o play-off . Každý zápas je moc důležitý. Není to příliš náročné na psychiku?

Pro nás jsou spíše stresující naše současné výsledky. Měly bychom bojovat o play-off , jenže naše postavení v tabulce tomu neodpovídá. Podle mého názoru hrajeme daleko za svými možnostmi.

Důležité zápasy venku jste prohrály. Čím to je?

Většinou trvá třicet minut, než se pořádně rozjedeme. Nevím, zda to je sníženou soustředěností a zarputilostí. Asi máme pocit, že jinde než doma se nehraje naplno.

Máte však příznivý los. Na jaře hrajete s konkurenty o postup do vyřazovacích bojů na vlastní palubovce.

Je to velká výhoda. Navíc si už nemůžeme dovolit ztrácet a musíme předvádět mnohem lepší výkony než dosud.

Interligové týmy před sezonou posilovaly. Je letos soutěž vyrovnanější?

Stoprocentně, a je to moc dobře. Jsem v šoku z některých výsledků. Kromě suverénního Veselí nad Moravou jsou na tom ostatní družstva výkonnostně podobně.

Děláte trenérský kurz. Přemýšlíte již o jiné roli v házené?

Je zvláštní, že jsem nikdy nechtěla trénovat. Avšak při mém angažmá v Norsku jsem pomáhala u mládeže, protože v tamní nejvyšší soutěži to je povinnost pro všechny hráčky. Takže jsem si nanečisto zkusila koučovat. Pokračovalo to i v Německu. Náš trenér byl velká osobnost. Oslovil mě a i tam jsem pracovala s mládeží. Začalo mě to bavit. Po návratu do Čech jsem viděla dost věcí, se kterými jsem nesouhlasila, a řekla jsem si, že přestanu mluvit a začnu konat.

Nezkoušela jste přesvědčit své spoluhráčky, aš také trénují?

Ne, protože jde o dost nevděčnou práci. Musíte být šílenec do sportu, abyste to dělal.

Česká házená zaostává za nejlepšími světovými celky. Tento systém by však mohl za čas přinést výsledky.

Házená se pořád vyvíjí. Vím o bývalých reprezentantkách a reprezentantech, kteří chtějí trénovat, a to je dobře, protože přináší prvky ze zahraničí. V Česku je však těžké prorazit. Málo hráček a hráčů na to má trpělivost. Vůbec se jim nedivím. Přijela jsem zpět s velkým entuziasmem, bohužel se však stále zmenšuje. Má to co dělat s celým systémem házené v Česku.

Autor: Ivo Opletal

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video