Prázdná okna, opadané zdi, ticho a hromady odpadků nebo rovnou zplanýrované plochy čekající na peníze developerů. Tak vypadají mnohé, kdysi slavné pražské továrny.
Přitom kouř vystupující z jejich komínů patřil k typickému obrazu metropole stejně jako věže Chrámu svatého Víta. Tovární haly, komíny a jejich vlečky jsou pro devatenácté a dvacáté století stejně charakteristické jako hrady a katedrály pro středověk.
Dnes z metropole mizí a s nimi i vzpomínky na průmyslovou minulost Prahy a její předměstí.
Konec továren
Pro průmyslovou výrobu v tradičních lokalitách znamenala poslední dvě desetiletí konečnou. „Čím slavnější firemní a zvučnější jméno, tím strmější pád,“ soudí historička a autorka knih o zmizelé Praze Kateřina Bečková.
Praha podle ní bývala významnou průmyslovou metropolí. Od konce devatenáctého století vyrůstaly na jejích předměstích desítky strojírenských či textilních podniků. Vznikaly zejména tam, kde bylo blízko k vodě a železnici.
Za desítky let na příhodných místech vyrostly rozlehlé areály továren, které slavily úspěchy jak v meziválečném období, tak v dobách minulého režimu, kdy lokomotivy, tramvaje, nákladní auta a další stroje pocházející z pražských továren získaly téměř monopolní postavení na trzích zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci.
Změny po roce 1989 byly začátkem konce. Privatizace, majetkové přesuny, skutečná konkurence a stěhování průmyslu z města znamenaly zánik tradičních továrních areálů.
„Vždycky, když jedu vlakem na chatu, tak si říkám, kam se všechny ty stroje a lidi poděli,“ vzpomíná skoro osmdesátiletý důchodce František Havrda, který v továrnách ve Vysočanech a Libni pracoval celý život.
Průmyslová minulost s příchutí kouře, hluku a špíny ale už podle něj stejně nejde vrátit. „I kdyby se těm fabrikám dařilo, nedovedu si představit, že by tak blízko centra města mohlo fungovat tolik továren,“ usuzuje Havrda.
Velké plány
Rozlehlé areály pomalu hledají nové využití, prázdné plochy většinou čekají na bohaté investory. Alespoň na papíře existují plány na proměnu řady areálů v okolí Kolbenovy a Poděbradské ulice. Kolben City, Rokytka Park, Areál Odkolek, Komplex Tesla ale zatím existují jen ve vizualizacích a v hlavách architektů.
Prvním areálem, který zmizel z mapy Prahy, byla smíchovská Tatra. Potom, co se výroba tramvají přestěhovala ze Smíchova na okraj metropole, nastala trochu překotná demolice celé továrny.
Na místech, kde kdysi vyráběl František Ringhoffer vagony a tramvaje, dnes stojí nákupní a zábavní centrum Nový Smíchov. 140 let výroby už dnes připomíná jen vila tísněná novou silnicí a fragment starého secesního zdiva směřující do Plzeňské třídy, který se stal součástí nového objektu obchodního centra. Na zachovaný fragment budovy navázala obchodní pasáž zaklenutá konstrukcí připomínající industriální historii Smíchova.
wZ některých průmyslových areálů zůstalo ještě méně, třeba z Pragovky, na jejímž místě vyrostla Sazka Arena. Pražská továrna na automobily vznikla roku 1907. Charakteristická budova automobilky s dvojicí výtahových věží v rozích, přezdívaná „Libeňský mrakodrap“, přežila letecké bombardování v roce 1945, ale nepřežila demolici v říjnu 2002, kdy musela uvolnit místo víceúčelové hale.
Podobný osud postihl i další areály. Sladovnu na Podbabě, vysočanskou spalovnu, karlínskou Rustonku nebo jinonickou Waltrovku. Mezi ohrožené stavby patří třeba budova pozdně secesních Odkolkových mlýnů.
Industriální památky
O tom, který objekt má smysl zachovat, rozhoduje podle historičky Bečkové řada faktorů. „Primárně se budova posuzuje tak jako každý jiný adept na památkovou ochranu. Zda je kvalitní její architektura, kdo byl její tvůrce, je-li to uznávaný architekt,“ vysvětluje Bečková. Tímto sítem mnoho industriálních staveb neprojde.
Zpravidla se podle Bečkové přehlíží možnost vtisknout zachováním nejzajímavější části továrny nově budovanému prostředí charakter, identitu a neopakovatelnou paměť místa. „To by ovšem musel pochopit přímo developer. Ve skutečnosti spíš industriální stavby, a to dokonce i se statutem památky, nechává zchátrat, aby se jich tak zbavil a mohl stavět na zeleném drnu,“ dodává Bečková.
Svou roli v tom hrají podle historičky i peníze. Je snazší a levnější postavit novou budovu, než pracně rekonstruovat zrezivělé konstrukce, dekontaminovat podlahy a složitě ladit parametry industriální budovy s různými současnými normami na osvětlení či zateplení.
Zatím poslední továrnou, která ustoupila nové výstavbě, je libeňská loděnice. K jejím nejslavnějším výrobkům patří třeba parník Vltava, který vozil výletníky na Slapy, do Štěchovic a dnes křižuje jako restaurační loď Vltavu.
Kromě lodí se v loděnici vyráběly i plovoucí sací bagry, které se z Libně vyvážely do celého světa. Transport lodí na vzdálená místa Evropy a Asie, po vodě i železnici, byl mimořádným logistickým výkonem. Typické výrobní haly loděnice, známé Pražanům především díky pohledu od Libeňského mostu, demoliční četa zbourala v roce 2010. Na jejich místě by měl vyrůst moderní administrativní a bytový komplex Dock.
„Při projektování jsme samozřejmě zvažovali možnost zachovat část areálu, ale stávající budovy a lokalita byly v havarijním stavu. Zůstala tak dvě slepá ramena Vltavy, která projdou velmi důkladným vyčištěním a i nadále budou patřičně udržovaná,“ vysvětluje Radim Sayeda, obchodní ředitel společnosti Crestyl.
Areál loděnice na charakteristickém poloostrově nahradí bytový a administrativní areál o rozloze 120 tisíc metrů čtverečních, jehož součástí bude i marina pro soukromé jachty.
„V březnu letošního roku začala první etapa projektu. Při ní vznikne šedesát bytů s nadstandardní výbavou. Do nich se jejich majitelé mohou nastěhovat v srpnu roku 2012. Celkové náklady projektu dosáhnou 7,5 miliardy korun,“ shrnuje developerské plány Sayeda.
Lepší zítřky
Existuje i mnoho příkladů citlivé konverze průmyslových areálů, třeba Akciový první parní mlýn v Holešovicích, který změnila přestavba na stylovou administrativní budovu.
Industriální minulost Prahy může mít mnohem nenápadnější podobu. Na počátku minulého století vznikla v ulici Komunardů, ve stínu holešovických jatek, továrna na vodoměry Adolfa Pleskota. Úspěšný podnik se pomalu rozrůstal, ale nikdy jeho areál neztratil komorní rozměr.
Znárodněná továrna se díky restitucím vrátila původním majitelům a po rekonstrukci podle projektu architekta Josefa Pleskota se továrna změnila na kanceláře a galerii jeho AP ateliéru.
Další citlivou proměnou je areál strojírny Breitfeld-Daněk, součást pozdějšího koncernu ČKD v Karlíně. Opuštěná průmyslová hala z minulého století, zvaná „plechárna“, se změnila v moderní účelnou kancelářskou budovu s obchody v přízemí.
Na budově rekonstruované podle plánů věhlasných architektů Ricardo Bofilla a Jeana Pierra Carniauxe je ale dodnes poznat, že jednolodní hala s monumentálním štítem sloužila po roce 1890 k výrobě plechových kotlů.
ZMIZELÉ PRAŽSKÉ TOVÁRNY
Ringhofferka
Smíchovskou továrnu, kde se kdysi vyrábělo nejvíc tramvají na světě, zbourali v roce 1996.
Pragovka
Libeňskou továrnu, kde se vyráběla slavná nákladní auta, zbourali v roce 2002.
Rustonka
Jednu z nejstarších pražských továren zbourali v roce 2007 kvůli výstavbě nové silnice.
České loděnice
Zbourali ji v roce 2010. Místo ní vyrůstá obytný a administrativní areál.
PROMĚNĚNÉ PRAŽSKÉ TOVÁRNY
Parní mlýny
Přestavba proměnila budovu holešovických mlýnů na administrativní komplex.
Corso Karlín
Jednolodní hala původně sloužila k výrobě plechových kotlů. Přestavba ji změnila na kanceláře.
Čistírna odpadních vod
Bubenečská čistírna vod funguje jako Ekotechnické muzeum a patří mezi nejcennější pražské památky.
Továrna na vodoměry
Z malé továrny je architektonický ateliér.
