Žďárské náměstí nezažilo jen vítání slavných sportovců. To je až specialita posledních let. Do historie města se zapsali mimo jiné i čtyři českoslovenští a čeští prezidenti. Mezitím se město několikanásobně rozrostlo a hned několikrát se změnil i název centrálního náměstí. „Vítání sportovců se dřív vůbec nedělalo. Sláva se připravila, třeba když Žďárem projížděl Závod míru. Žďár sice nebyl etapovým městem, ale pentlila se trasa,“ vzpomíná historik Regionálního muzea Jaroslav Švoma.
Na druhou stranu je jasné, že dřív ani nebylo koho oslavovat. Žďárští sportovci dosahují světových výsledků až v posledních letech. Tak například fenomenální rychlobruslařka Martina Sáblíková si minulý víkend užila přivítání už potřetí, lyžař Martin Koukal byl oslavován v roce 2003, když se z mistrovství světa vracel s nečekaným zlatem z padesátky.
Dost slavných sportujících rodáků, teď se posuneme v čase zpátky do období první republiky. Je 17. červen 1928 a do třítisícového Žďáru na Moravě přijíždí Tomáš Garrigue Masaryk. V doprovodu své dcery Alice, která suplovala roli první dámy, jej zástupci města vítají na Velkém náměstí. A právě tam došlo k památné scéně. Pohotový fotograf zachytil chvíli, kdy osmasedmdesátiletý prezident v náručí držel děvčátko v kroji. Horácké listy tehdy o setkání napsaly: „Tříletou Evičku Neugebauerovou vzal pan prezident do náručí a zeptal se: ,Jak se jmenuješ? Pojedeš se mnou?‘ Ale milá Evička vrtí hlavou, že ne. Od maminky se jí nechce.“
Masaryka nenapodobil
Děvčátko „starému pánovi“ podávalo kytičku. Tenhle motiv pak posloužil o deset let později na poštovní známku, která obletěla celý svět. Z tříleté Evičky je dnes dáma v letech. Pětaosmdesátiletá Eva Haňková po únorovém převratu s manželem emigrovala, později se usadili ve městě s libozvučným názvem Kalamazoo v americkém státě Michigan. V České republice se naposledy objevila v roce 2007, kdy Národní muzeum zahajovalo výstavu s pracemi jejího syna Ladislava, úspěšného grafika.
Po sametové revoluci se manželé Haňkovi setkali i s Václavem Havlem. „Ten už se ale necítil na to maminku zvedat, jak to tehdy učinil tatíček Masaryk,“ napsal Sedmičce Ladislav R. Haňka.
Josef Kosinka ve své kronice nabízí ještě jeden zajímavý moment – velkou snahu sokolského vzdělavatele Františka Hutaře o poklep základního kamene.
„Po skončení uvítacích proslovů prezident sešel z tribuny, ale hbitý bratr Hutař mu představoval ostatní korporace, až jej přivedl k vozíku s kamenem a předal ozdobné kladívko k poklepu. Prezident se usmál, pronesl vtipnou poznámku, provedl poklep a zapsal se do listiny,“ napsal autor, který vše sledoval ze stromu nedaleko tribuny.
To už by si během návštěvy Václava Havla a Václava Klause nejspíš nedovolil, protože by jej bodyguardi ze stromu sundali. Cesta Václava Havla přes Žďár v březnu 1996 byla z kategorie „průletových“. „Celé to proběhlo zmatečně, prezident měl zpoždění, lidé z jeho návštěvy nic neměli,“ připomíná historik Švoma.
Svobodu horko neskolilo
Jen o tři roky méně než Masarykovi bylo při cestě do Žďáru Ludvíku Svobodovi. „Bylo tehdy na konci června 1970 velké vedro. Prezidenta nejdřív nechali prohlížet provozy na Žďase, kde se patřičně ohřál, pak kráčel doprovázen občany a tou svojí suitou na náměstí, kde promlouval s občany,“ vzpomíná Jaroslav Švoma, který se akce osobně zúčastnil.
Podle Švomy už byl prezident dost unavený, přitom ještě musel na Cikháj a ke studánce na Žákově hoře, kde účinkoval dětský soubor Horáček. Tam slavnostně vyhlásil CHKO Žďárské vrchy.
