Na osudech rodiny Mašínů jako by se psaly dějiny dvacátého století. Generál Josef Mašín zahynul v protinacistickém odboji a jeho manželka strávila léta ve věznicích. Nejvíce vášní však stále budí způsob, jakým se generálovi synové, bratři Ctirad a Josef, probili v padesátých letech na Západ.
„Režim byl tehdy s námi ve válce,“ říká sestra bratří Mašínů Zdena, která neváhá zapojovat se do politických debat. Za své poslední výroky, že schvaluje počínaní svých bratří, si vysloužila trestní oznámení od komunistických poslankyň.
Zaskočilo vás ono trestní oznámení po vaší besedě se studenty?
Brala jsem to s úsměvem. Ale trestním oznámením se nakonec policisté vůbec nebudou zabývat. Možná je to trošku škoda. Docela jsem se na tuto záležitost těšila, protože drzost oněch soudružek nezná mezí. Nemám důvod na svých výrocích cokoli měnit. To, co jsem prožila za dva zločinné režimy se svými blízkými, s bratry a rodiči, mě snad ještě opravňuje říct, co si myslím.
Příběh vašich bratrů je hodně známý. Jak to ale bylo s vašimi rodiči?
Seznámili se na sklonku dvacátých let v Národním domě, kam se chodili mladí Češi bavit. Každou neděli se tam konaly taneční čajové dýchánky. S novou vojenskou posádkou tehdy přijel do Olomouce i mladý důstojník Josef Mašín. Společně s dalšími přijeli na nádraží a mířili do Žižkových kasáren. Tehdy tam byl kovový most s obloukem. Tradovalo se, že kdo jej přejde, už se do Olomouce nikdy nevrátí. Jako jediný z vojáků po něm přešel můj otec, protože se mu na Hanou příliš nechtělo. Vše ale dopadlo jinak.
Kvůli seznámení s vaší matkou na čaji?
Oni se tam sice poznali, ale jen částečně. Tradovalo se, že ke slečně Novákové, to byla moje maminka, se nesmí žádný voják přiblížit. Takže se tam sice vídali, ale nijak zvlášť se nesblížili. Otce potom přeložili do Jihlavy a mamince přišel zakrátko dopis, v němž stálo, vážená slečno, rád bych se s vámi setkal. Při setkání jí potom napřímo řekl, že nemá zájem na žádné dlouhé známosti a jestli si ho chce vzít. A ona přitakala.
Co na to její rodiče?
Ti byli úplně u vytržení. Vadilo jim už to, že maminčin bratr šel proti jejich vůli do armády, takže o vojácích nechtěli ani slyšet. Ale můj tatínek byl, jak se dnes říká, velmi charismatická postava. Takže maminčiny rodiče nakonec ani nehlesli a dali oběma požehnání. Ale i pro tatínkovu matku to bylo překvapení.
V čem?
Tatínek pocházel z velkého selského rodu Mašínů na Kolínsku s několikasetletou tradicí. Vždycky tam byla spousta dětí. A můj otec byl najednou jen jediný syn a počítalo se s tím, že převezme statek. Vše se ale vyvinulo úplně jinak. Přišla první světová válka, otec narukoval a jako jeden z prvních přešel na ruské frontě do legií. Vrátil se až ve dvaadvacátém roce po anabázi přes sibiřskou magistrálu. Po návratu zjistil, že hospodaření není nic pro něj a šel do armády.
Zdá se, že jistá tvrdohlavost a vůle prosadit si své navzdory všemu je pro členy vaší rodiny společná.
No, to asi máte pravdu. Ono to také podle toho s námi dopadlo. Za nacistů i později za komunistů.
Jak jste prožívala válečné události vy jako nejmladší ze tří dětí?
Mého otce zatkli a později za heydrichiády popravili. Zatkli i maminku. Tehdy jsme žili v Poděbradech a návštěvy gestapa u nás byly na denním pořádku. Gestapáci hledali otce, který odešel do ilegality. Při jedné takové noční návštěvě, ještě před otcovým zatčením, dali rozkaz hospodyni, aby nás děti připravila, že pojedeme pryč. Že moji bratři půjdou do Říše na převýchovu.
A co mělo být s vámi?
Narodila jsem se s vrozenou vadou pohybového ústrojí, takže by mě určitě čekala plynová komora. Ale ona hospodyně, původem sudetská Němka, mluvila výborně německy a to na ně platilo. Když dali rozkaz, řekla jim, že je cizí a nemůže to rozhodnout. Tak přijela moje babička z Olomouce, která naštěstí byla jazykově dobře vybavená a mluvila výborně německy. Požádala je, aby nás „na zkoušku“ nechali, že nás bude vychovávat ve „správném“ duchu. A jedině to nás zachránilo. Ale i potom u nás bylo až do konce války dost veselo, hlavně kvůli bratrům, kteří se už tehdy ve velmi mladém věku pouštěli do konspirací.
Jak jejich odboj vypadal?
Často pobíhali kolem transportů z ruské fronty, kterými Němci vozili zajatce na Západ. A jednoho dne domů přivedli dva ruské zajatce. Mladší z nich šel do lesů za partyzány, ale ten starší byl ve velmi zbědovaném zdravotním stavu. Až do konce války proto zůstal u nás, v noci přespával ve světlíku rodinného dvojdomku.
Neměli jste strach, že vás prozradí třeba sousedi?
Nikdo o tom až do konce války nevěděl.
Co vaše maminka?
Ta skončila po svém zatčení na Pankráci. Celu sdílela s Miladou Horákovou, která po strašných výsleších nebyla schopná se sama o sebe starat. Tam vzniklo jejich velké přátelství. Právě tato epizoda má významnou souvislost s činností mých bratrů a celé naší rodiny.
Proč vlastně vaši matku zatkli?
Protože chtěli zlomit otce. Vodili ho k cele, kde byly obě ženy zavřené, protože s gestapáky odmítal navzdory mučení komunikovat. Mysleli si, že ho takhle zlomí, ale nestalo se. Po heydrichiádě ho pak v Kobylisích popravili a maminku na krátkou dobu propustili a znovu ji uvěznili, tentokrát v Terezíně na malé pevnosti. Těsně před koncem války se vrátila. Dlouho nevěřila tomu, že otec skutečně zemřel, protože existovaly různé fámy, že je u partyzánů na Slovensku.
Kdy se to definitivně dozvěděla?
To bylo až dva roky po válce. Za války nechávali Němci někdy vyměňovat vězňům špinavé prádlo. Tehdy bylo možné zašít takzvané motáky do prádla. Žena tatínkova spoluvězně měla schovaných několik motáků od svého muže. A jak si tak četla jedno psaní na klozetovém papíře, najednou narazila na upozornění, aby žena Josefa Mašína zašla do pankrácké věznice na celu číslo deset a že tam ve veřejích najde vzkaz od něj. Okamžitě přijela za mojí matkou, zašly na Pankrác, tam se rozebraly veřeje (dveřní rám - pozn. red.) a z nich psaní nakonec skutečně vypadlo.
Jak jste se ve vaší rodině stavěli k poválečným událostem?
Byli jsme ze začátku nadšení, ale zároveň jsme měli určité náznaky, které nás varovaly.
Například?
Třeba když se muž, kterého jsme ukrývali, nechtěl vrátit k armádě. Přemlouval maminku, ať si ho symbolicky vezme, aby tady mohl zůstat. Zřejmě věděl, že zajatci budou v Sovětském svazu braní jako zrádci a desetitisíce jich skončí v gulagu. On to naznačoval, ale nemluvil docela otevřeně, nakonec přece jenom odešel. Domlouvali jsme se, že nám dá o sobě vědět. A už jsme o něm nikdy neslyšeli. Tím tato historie skončila. Ale pro nás všechno začalo, když se kolegové mého otce ze západní a východní armády vraceli. Byl velký proces s generálem Píkou a dalšími.
Vaši bratři se tehdy rozhodli odejít?
Nechtěli vůbec odcházet. Jejich původní představa byla, že odbojové akce, které dělali, otevřou oči společnosti a ta že se s nimi postaví proti komunistickému režimu.
Byla jste u toho, když se vaši bratři domlouvali na těchto akcích?
Přímo u toho jsem nebyla. Šla jsem s babičkou do Jeseníků a pak jsem byla v Olomouci. Do Poděbrad jsem jezdila pouze na prázdniny. V té době jsem neměla tušení o tom, že se něco podobného chystá. Určité podezření jsem pojala, když za mnou v dvaapadesátém roce přijel do Olomouce bratr Josef. Bylo to v době, kdy už byl druhý z bratrů Ctirad zatčený a odsouzený na dva a půl roku do Jáchymova. Josef přijel a přivezl takové zvláštní věci, o nichž říkal, že si je potřebuje usušit. Až zpětně jsem si uvědomila, že to byly hořáky, které použili při zapalování stohů u Prostějova při akci s Václavem Švédou.
Myslíte si, že tyto akce k něčemu byly?
Musíte si uvědomit, že v té době byl decimovaný venkov, lidi tam vyhazovali z jejich usedlostí a zavírali je. Bohužel se málo poukazuje na to, že zničení českého zemědělství se datuje do těchto let. Mám dojem, že se to tady v tomto ohledu ze smrtelné bolševické rány už nikdy zcela nevzpamatuje.
Proč se nakonec vaši bratři rozhodli probít se na Západ?
Postupně jim bylo jasné, že se kolem nich stahuje smyčka a budou muset pryč. Jejich původní idea, že se společnost přidá k jejich odboji, se ukázala jako naivní. Atmosféra strachu byla tak ohromná, že něco podobného nemělo šanci na úspěch. Rozhodli se tedy vstoupit do armády, protože jedinou možností bylo vojensky východní Evropu osvobodit. Jenomže tady už jsme byli v zadrátované kleci. Poslední možností byl zoufalý pokus jen těch nejzdatnějších z té skupiny přejít přes východní Německo.
Co bylo s vámi?
Nejprve zatkli moji matku. V té době už jsem věděla ze Svobodné Evropy, že bratři přecházejí na Západ. Hlásili, že šla asi šedesátičlenná skupina z Polska přes Československo a východní Německo do západního Německa. Byla jen otázka času, kdy dojde i na mě.
Na co si z té doby vzpomínáte?
Víte, to bylo jedno z nejtěžších období mého života. Dobu, která trvala asi měsíc, jsem si z paměti hodně vytěsnila. Měla jsem pro komunisty zřejmě sehrát roli volavky na mé bratry. Věděli, že jsme spolu měli dobré vztahy a určité kontakty přes jiné lidi. Přišli, odtáhli mě do olomoucké věznice a začaly výslechy. Byla jsem na samotce, na holé podlaze, musel jste být nahý a dívali se pořád kukátkem. Tahali vás na výslechy se zavázanýma očima, asi aby člověk neměl přehled a nemohl se orientovat. A nebyla tam žádná okna. To teď to tam vypadá úplně jinak. Co ale mám bolševikům nejvíc za zlé, je to, co provedli s mou maminkou.
Co se s ní stalo?
Odvezli ji z nemocnice do Ruzyně a tam ji hodili do betonové kobky a nechali ji tam celý rok prakticky bez pomoci. Byla ve zbědovaném stavu, ale protože chtěli uspořádat monstrproces, odvezli ji do střešovické nemocnice a začali o ni pečovat. O rok později ji samostatně postavili před soud. Navrhovali jí trest smrti, nakonec dostala pětadvacet let. Putovala do pardubické věznice, což byl de facto pracovní tábor. Jenže kvůli svému stavu už ani nemohla pracovat.
Snažili jste se o její propuštění?
Žádali jsme dokonce o milost prezidenta Antonína Zápotockého, s jehož ženou mimochodem maminka byla za války v Terezíně. Zápotocký milost zamítl s odůvodněním, že v případě mé matky nelze počítat s převýchovou. Nakonec ji znovu odvezli na Pankrác, několik dnů před smrtí mně a babičce povolili výjimečně návštěvu. Dodnes mám tu scénu před očima.
Navzdory tomu, co vaše rodina prožila, je zde stále otázka, jestli prostředky, které vaši bratři při útěku zvolili, byly přiměřené.
Ta věc je a bude velmi citlivá. Společnost žila v neustálé představě, že tady nešlo o žádný válečný konflikt. Dokonce mi bylo několikrát řečeno i od novinářů, že tehdy byl u nás právní stát. Tady ale okamžitě nastoupila po osmačtyřicátém roce sovětskou KGB manipulovaná garnitura, která vyhlásila tomuto národu válku. Oni měli v ruce to nejdůležitější, tedy justici, armádu a policii. To nám bylo od samého začátku jasné. A navíc si přibrali milici. V té době, kdy k událostem došlo, byl můj bratr Ctirad ve vězení a náš majetek kompletně rozkradli. Co se dalo dělat?
Jde ale o to, jestli bylo přiměřené, aby životem zaplatil například pokladník.
Ten člověk byl údajně civilista, ale ne tak docela, podle záznamu byl v milicích a dobrovolně složil slib. Uvědomte si, že můj bratr v okamžiku, kdy se tragédie stala, byl neozbrojený. Ozbrojený byl naopak podle informací, které mám, pokladník. Došlo tam k zápasu kdo s koho. Když proti vám bude stát někdo ozbrojený, budete chtít se k té zbrani dostat a zneškodnit ho. A právě v tom okamžiku vyšla rána a ten člověk byl zastřelen. Ostatním se nic nestalo.
Navázala jste později za komunistického režimu kontakty s disidenty?
To prostředí znám a vždy jsem k němu měla výhrady. Původní idea profesora Jana Patočky týkající se lidských práv, který to opravdu myslel dobře a nakonec zaplatil životem, byla výborná. Jenomže on bohužel brzy odešel a z disentu se stalo něco, co jsem nemohla tak úplně přijmout.
Co vám konkrétně vadilo?
Byla tam řada lidí, která příliš podléhala různým lidským slabostem. Velice se v těchto kruzích pěstoval alkoholismus a promiskuita. Na takovýchto základech přece odboj nemůže fungovat, to jsem věděla moc dobře. Bohužel se některé negativní záležitosti projevily i po listopadu v devětaosmdesátém.
Co tím míníte?
Například když Václav Havel, mimochodem náš spolužák ze školy v Poděbradech, dal hned zkraje najevo, že tady musíme se všemi slušnými komunisty zavést demokracii. To bylo pro mne velké zklamání.
Jak vzpomínáte na Václava Havla coby spolužáka?
Byla to škola v poděbradském zámku pro děti za války perzekvovaných rodin. Po roce to ale udělali jen pro kluky. Bratr Josef chodil do třídy s Milošem Formanem, Havel byl mladší, ale v koleji bydleli společně. Bratři si ho odtamtud dost pamatovali. Už tam se projevoval jako hoch velice ctižádostivý. Hodně rád na sebe upozorňoval.
Vídáte se dnes s vaším bratrem Josefem?
Nedávno jsem se s ním během dvaceti let setkala potřetí. Byla jsem za ním v Americe v devadesátých letech, loni na Vánoce a pak loni v srpnu. Podařilo se mi ještě zastihnout bratra Ctirada poslední den živého. Uvědomila jsem si díky těmto cestám, mému věku a zkušenostem onu strašnou zločinnost totalitního systému. Jak dokázal rozdělit nejen národy mezi sebou železnými oponami, ale i rodiny a vzájemné vztahy. I pro mě byla svobodná společnost s lidmi s mentalitou, kteří vyrůstali padesát let ve svobodě, šokem. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem přiletěla z jiné planety.
Netajíte se kritickým postojem k polistopadovému vývoji u nás.
Víte, o mě nejde. Já jsem si prožila svoje, většinu života jsem prožila ve dvou totalitách. Ale jde o další generace. Těm bych něco podobného rozhodně nepřála.
ZDENA MAŠÍNOVÁ V SEDMI BODECH
1. Narodila se 7. listopadu roku 1933 v Olomouci v rodině generála Josefa Mašína.
2. Válečná léta strávila v Poděbradech, poté studovala na Pöttingeu v Olomouci.
3. Otce popravili nacisté kvůli odbojové činnosti, matka byla ve vězení za druhé světové války i za komunismu.
4. Počátkem padesátých let se její bratři probili na Západ. Mašínová strávila měsíc v olomoucké věznici.
5. Živila se umýváním laboratorního skla a pomocnými pracemi.
6. Žila v Olomouci, v Praze a v Konstantinových Lázních.
7. Koncem devadesátých let se s manželem vrátila do Olomouce.
