Závěr nabídl skvělý souboj. V poslední zatáčce se Rostislav Mikšl prohnal kolem Radka Uhlíře a doběhl o čtyři vteřiny před ním pro titul nejrychlejšího Budějčáka v závodě.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby měli běžci v nohách pár kilometrů. Jenže tuhle podívanou nabídl konec čtvrtého ročníku podzemního budějovického maratonu. Rostislavu Mikšlovi na sedmou pozici v jednu chvíli scházelo už více než pět set metrů. Dvaačtyřicet kilometrů maratonu je v prostorách Mercury centra nahuštěno do šestašedesáti kol. „V posledním kole jsem za to vzal a dokázal Radka doběhnout. On už na to nestihl zareagovat,“ říká devětatřicetiletý běžec.
A v cíli jste se usmíval. Jste spokojený?
Nejsem. Rozhodně ne s časem. Měl jsem závod rozběhlý pod tři hodiny a v pětatřicátém kole přišla krize. Deset kol jsem se mořil, pak jsem to přemohl, dostal jsme se do svého tempa. Nějak jsem to udolal a do cíle se protrápil.
Protrápil jako sedmý v pořadí a nejlepší Budějovičák, to je dobré, ne?
V tomhle ohledu jo. Sedmé místo mezi stovkou je pěkné.
Když jste běžel, registroval jste Radka Uhlíře, se kterým jste pak svedl souboj o sedmé místo?
Věděl jsem o něm. V průběhu závodu jsem na něj měl náskok už skoro kolo. Pak jsem se zhoršil. Jen jsem sledoval, jak se ke mně Radek blíží, předbíhá mě a pak se mi zas vzdaluje. Od pětačtyřicátého kola jsem se dostával do tempa a už jsem se zase blížil já. Bylo pět kol do konce. Syn mi u trati říkal, kolik jsem za ním. V posledním kole jsem za to vzal. Zaběhl jsem ho asi za dvě minuty a dvacet vteřin. Máčkl jsem se a posledních padesát metrů jsem to vysprintoval jako na stovce.
Kde člověk na takový finiš vezme sílu?
Mám to v sobě. I na kratších bězích dokážu zabrat nakonec.
Kolik jste uběhl maratonů?
Byl to můj čtvrtý maraton. Začal jsem v šestatřiceti letech. Můj sen je být pod tři hodiny. Měl jsem to dneska rozběhnuté asi na dvě hodiny a padesát pět minut, ale člověk nikdy neví, co závod přinese. Snad jen ten, kdo naběhá osm set kilometrů měsíčně v tréninku, může říct, že to dá za nějaký čas plus minus dvě minuty.
Jak vypadá závodní krize?
Člověka chytne třeba tohle píchání (ukazuje na podbřišek). Ale vy nevíte, kdy to skončí. U mě to trvalo deset kol. Klidně se mohlo stát, že mě to chytne na desátém kolečku a už to nepovolí a člověk závod pak i vzdá.
Už jste ho někdy vzdal?
Zatím ne, ale dneska mi moc nechybělo. (pousměje se) Člověk vidí, jak zpomaluje, a netuší, kde se to může zastavit.
Jak na zimním maraton trénujete?
Každý den. Člověk běhá celý rok denně v průměru deset až dvanáct kilometrů. To by na tři hodiny mělo stačit.
Co vás v šestatřiceti letech přimělo běhat?
Děti. Nebavilo mě, jak sedí u počítače a tráví tak svůj volný čas. Nejlepší je běhání. Člověk si vezme boty, tričko. Dráhu máme vedle domu. A abych byl správný tatínek, šel jsem příkladem. Za první rok jsem zhubl třicet kilo. To bylo drastické a běhám dál. Ne úplně dobře, ale slušně ano. Objíždíme závody v Jihočeském kraji a dáme jich pětatřicet za rok.
Plánujete ještě letos nějaký maraton?
Určitě. Chci ho dát pod tři hodiny. Mezi běžci se říká, že kdo to nedal pod tři hodiny, ten není maratonec. Třeba starší generace čas nad tři hodiny vůbec nebere. Oni na třech hodinách začínali.
Když se podíváte na vítěze Daniela Orálka – běhá stovky kilometrů měsíčně, účastní se maratonů a ultramaratonů. S ním asi běžný amatér nemůže soutěžit, že?
Ale jo. Šlo by to asi tak deset koleček a pak bych odpadl. Má v tomhle nějaký dar. Běhání si však vybral celkem blbě. Kdyby zvolil jakýkoliv jiný sport a byl v něm takhle dobrý, je známý a pořád v médiích. Takhle je uznávaný jen mezi běžci.
Jak se díváte na závodníky, kteří dokončí ještě hodinu po vás?
Spousta lidí by se třeba smála, když vidí někoho, kdo už jen chodí, ale sami si to nikdy nezkusili a na trať maratonu se nepostavili. Každý, kdo ho dokončí, si zaslouží uznání.
Běhání je také o prostředí. Jak se vám běhá v podzemních garážích?
Nevadí mi. Maratonci jsou kovaní. Každý trénuje denně, v mrazu, v dešti, v kopcích. Větší počet zatáček v podzemí nevadí. Někdy člověk musí obíhat pomalejší nebo přibrzďovat. To na něj má možná nějaký vliv, ale nulové převýšení a patnáct stupňů je na běh celkem ideál.
Nej podzemního maratonu
Už potřetí vyhrál Daniel Orálek z Brna. Tentokrát za 2:35 hodiny.
První žena byla Adéla Esentierová z Ostravy.
Nejstarším účasníkem byl Zdeněk Kopecký (73).
Nejmladším David Vaš (20) z Munic u Hluboké. Skončil na 59. místě.
Rozdíl mezi vítězem a posledním Polákem Wnukem byl 2:13 hodiny.
Běželi Češi, Slováci, Poláci a jeden Francouz
