Před rokem 2006 byla vesnice Itibo v odlehlé oblasti africké Keni zamořená nemocemi a místní lidé marně hledali odbornou pomoc. Po více než šesti letech se mnohé změnilo. Pardubický zdravotník Aleš Bárta tehdy založil v chudé vesnici nemocnici. Od té doby čeští lékaři, zdravotníci i studenti medicíny ošetřili tisíce lidí.
Afriku Bárta miluje od dětství. Dnes již může říci, že alespoň část černého kontinentu dobře zná. A rovněž místní obyvatele a úroveň zdravotní péče. „Lidský život tam má zcela jinou cenu než u nás,“ říká pětačtyřicetiletý rodák z Pardubic, který na svou další misi v Africe odletěl předminulý pátek.
Proč jste si vybral zrovna Keňu?
Byl jsem tam koncem devadesátých let jako turista a velmi se mi tam líbilo. Zároveň jsem si říkal, že bych se tam chtěl jednou vrátit pomáhat.
Kdy jste přijel poprvé do Keni jako zdravotník?
V červnu roku 2005 jsme se tam vydali hledat vhodné zdravotnické zařízení. Projeli jsme napříč zemí od Mombasy po Viktoriino jezero. Místní úřady nám ukazovaly rozestavěné budovy nebo jenom pozemky, kde by se dala nemocnice vybudovat. Postupovali jsme na západ, až jsme se dostali do jedné z nejchudších oblastí v zemi. Ve zcela odlehlých místech jsme našli zchátralé zdravotnické zařízení, které přesně splňovalo naše představy. To znamená velkou nedostupnost zdravotní péče, velkou vzdálenost do nejbližších nemocnic, velkou promořenost tropickými chorobami a také virem HIV.
Jak těžké bylo nemocnici vybudovat?
Z českého pohledu je to poměrně jednoduché. Například nyní stavíme novou budovu lůžkové části s intenzivní péčí a operačním sálem a papírování okolo povolení bylo vyřízené za hodinu. Jeden den jsem nakreslil na počítači podobu budovy a druhý den jsem dostal razítko a povolení ke stavbě. Stavební materiál nakupujeme u silnice nebo od Indů, kteří mají v okolí obchody.
Našlo se tedy něco, co vám stavbu nemocnice komplikovalo?
Nejtěžší byla asi komunikace a jednání s místními lidmi, které najímáme na práci. Jsou sice šikovní, ale člověk nad nimi musí stát. Jednou se nám při stavbě sprchového kouta do půl těla zazdil řemeslník, protože mu nedošlo, že potřebuje dveře. To je africká realita.
Kolik je v Keni podobných nemocnic?
Pokud vím, jsme jediní. Působí tam ještě Japonci, kteří rekonstruují velké nemocnice, které potom předávají místním. Sami už je neřídí.
Nemocnice fungovala i před vámi. Jaké tam byly podmínky?
Bylo to divoké, nebyly léky ani zdravotnický materiál. Vypadalo to tak, že například do porodnice přišla mladá žena, porodila v naprosté špíně a v mizerném zázemí a téměř ihned po porodu se sebrala a odcházela s dítětem domů, kam to měla třeba deset či patnáct kilometrů. Většina porodů se tam odehrává doma, což přináší rizika. Potom k nám chodí maminky, které silně krvácejí nebo jsou jejich děti přidušené, a my máme co dělat, abychom jim zachránili život.
Jaké zdravotní problémy tam lidi nejvíce trápí?
Je to zemědělská oblast, takže často řešíme zranění po útocích dobytka. Téměř každý týden se také zabýváme poraněními mačetou po potyčkách a napadeních. Je tam častý výskyt tropických chorob a viru HIV. Hodně pacientů přichází s popáleninami, protože tam chybí elektřina a lidé si svítí petrolejovými lampami. Často je pak na sebe dítě převrhne, začne na něm hořet oblečení a k nám se dostane ve vážném stavu.
Česká nemocnice v Keni je ceněná za to, že funguje i bez vaší přítomnosti díky personálu tvořenému místními lidmi. Kolik jich tam je a co dělají?
S místními jsme začali spolupracovat již při rekonstrukci. Nemocnici postupně přijali za vlastní a jsou pyšní na to, že se na opravách podíleli a pomáhali ji vybudovat. Zatím se nestalo, že bych přijel a zjistil, že se něco ztratilo. Kvůli velkému nárůstu počtu pacientů jsme nedávno přijali další lidi a nyní tam máme dva zdravotníky na pozici zdravotní sestry, dva laboranty, uklízečku, zahradníka a dva strážné. Lékaři v takovýchto zařízeních nejsou, ti bývají pouze v nemocnicích ve velkých městech.
Kolik pacientů nemocnice mívala před vaším příchodem a kolik je to nyní?
Dříve tam ošetřili zhruba pět set pacientů za rok. Od našeho příchodu počet pacientů neustále roste a nyní jich ročně ošetříme téměř jedenáct a půl tisíce.
Říkal jste, že v podobných zařízeních lékaři nebývají. Ve vašem případě je to však jinak. Jak se osvědčily stáže českých lékařů a studentů medicíny?
Zhruba dvakrát až třikrát za rok tam jezdí medici z Univerzity Karlovy v Praze a Hradci Králové a Masarykovy univerzity v Brně. Jezdí s nimi specialista na tropické lékařství nebo jiný obor, který se tam může uplatnit. Každý lékař přiváží do Afriky nové informace a zkušenosti a studenti mají možnost poznat problematiku tropických chorob, se kterými se u nás nesetkají. Zároveň k nám keňský zdravotní úřad posílá na zaškolení tamní zdravotníky, kterým ukazujeme nové postupy v ošetřování ran, léčení a péči o pacienty. S keňskými lékaři je to složitější.
Můžete to blíže vysvětlit?
Tamní studenti medicíny se téměř nikdy nevracejí do chudých oblastí, ale zůstávají ve velkých městech, kde si vydělají mnohem více peněz. V odlehlých oblastech je lékařů nedostatek.
Jak často do Keni jezdíte a kolik času tam strávíte?
Jezdím dvakrát až třikrát za rok. Dohromady tam trávím šest sedm měsíců.
Na co si musíte dávat v takové práci pozor?
Nesmíme se například píchnout o jehlu. Ke každému dospělému i dětskému pacientovi musíme přistupovat jako k nakaženému virem HIV. Mezi lidmi z kmene Kisii, který v naší oblasti žije, je nákaza velmi rozšířená. Lidé si tam navíc myslí, že každý běloch je velmi bohatý, a zkoušejí různé způsoby získání darů či peněz. Musíme se vyhýbat místním šarvátkám, které jsou poměrně časté. Nějaké zvlášť nebezpečné situace jsme tam ale zatím naštěstí nezažili.
Máte nějaký případ z nemocnice zvlášť uložený v paměti?
Přivezli k nám dítě těžce popálené na padesáti až šedesáti procentech těla. Říkali jsme, že je potřeba převoz do lépe vybavené, i když nepříliš kvalitní nemocnice. Matka tedy dítě sebrala s tím, že jdou domů. Bylo jasné, že zemře, tak jsme se do složité antibiotické léčby a ošetřování popálených ploch pustili sami bez potřebného vybavení. Nakonec se nám podařilo dítě zachránit a vyléčit. K hezkým zážitkům patří porody. Horší je, když nám přinesou dehydrované dítě a my již nejsme schopni pomoci.
Nejhorší situací, kterou jste zažili, byl výbuch cisterny s benzinem. Tragédie se dostala i do českých médií. Co jste prožívali přímo v Keni?
Bylo to největší silniční neštěstí v dějinách Keni, na místě zahynulo 120 lidí, většinou žen a dětí. Stalo se to na silnici spojující naši oblast se zhruba čtyři sta kilometrů vzdáleným hlavním městem Nairobi. Vydali jsme se i s našimi mediky do nemocnice, kde leželo zhruba dvě stě zraněných. Když jsme viděli tamní mizernou úroveň, přerušili jsme stáž a začali pomáhat. Deset dní jsme tam pracovali a zajišťovali primární péči. Sami jsme museli nakoupit infuze a další potřebný materiál. Měli jsme na starosti šedesát nejvážněji popálených. Po deseti dnech jich zbylo patnáct, úmrtnost byla obrovská. U nás by leželi na specializovaném pracovišti v umělém spánku, tam trpěli při vědomí a bez možnosti pořádně utlumit bolest. Lidé nás prosili, aby mohli zemřít.
Jak to zapůsobilo na studenty?
Byli otřesení a těžce se s tím vyrovnávali. Nešlo jen o to, že popáleniny patří k nejhorším poraněním vůbec a jednalo se o velmi mladé pacienty, ale i o úroveň a přístup místních lékařů a zdravotníků. Situace je tam totiž žalostná a zároveň tam panuje nezájem o pacienty. Jde tam zejména o výhody, které práce lékaře přináší, tedy o peníze. Lidský život tam má zcela jinou cenu než u nás. Setkali jsme se však i s výjimkami.
ALEŠ BÁRTA
* Zdravotník, zakladatel české nemocnice v Africe.
* Narodil se 7. září 1966 v Pardubicích.
* Patnáct let pracoval na úrazovém oddělení nemocnice v Pardubicích.
* Deset let hospodařil na rodinné zemědělské usedlosti.
* Spolupracuje s organizací ADRA.
* V roce 2005 se zúčastnil první zahraniční mise po úderu ničivé vlny tsunami na Srí Lance.
* Založil pod záštitou humanitární organizace ADRA nemocnici ve vesnici Itibo na západě Keni v Africe, kterou otevřel v roce 2006.
* Mezi jeho koníčky patří cestování, medicína, zvířata a Afrika.
