Ze hřbitovní smuteční síně je galerie

Vernisáž ve smuteční síni na volyňském hřbitově Malsička byla stylová. Rakvičky se šlehačkou, věnečky, fernet, protože se mu říká lak na rakve, a na katafalku klasická plechová kropicí konev s polním kvítím. Galerie Na shledanou už ale typická nebude. Místo navěšených obrazů s cedulkami autorů dostanou třikrát do roka příležitost umělci, kteří pomalují přes sto dvacet metrů čtverečních zdí.
Jako první vyzdobil pietní síň třiatřicetiletý Ondřej Maleček z Prahy, který patří k nemnoha současným malířům-romantikům. Právě proto si ho kurátor Jan Freiberg vybral. Malečka prosklená stavba nadchla. Rozhodl se navodit atmosféru kostela – ne však prostřednictvím křesťanských motivů, ale pokornou oslavou přírody. „Tento prostor je úžasný svým světlem i hrou stromů za okny. Jako by se malby propojovaly s tím, co se děje v okolí,“ říká malíř, který miluje Máchu.
Zážitkem je pro něj hlavně večer, když se na hřbitově šeří a krajina mění barvy – pak začínají žít jeho obrazy vlastním životem. Černou barvou pomaloval zdi obřími motivy rostlin včetně kapradí, pampelišek a listů různých stromů, výklenky zabydlil siluetami muže a ženy. Inspiraci hřbitovem zakódoval hlavně do maleb nejblíže vchodu, kam posadil holubičky loučící se před dalekou cestou i obraz zapadajícího slunce známý z mnoha náhrobků. Namaloval k nim i svérázné rámy. Ptáčkům barevné podle hřbitovního kvítí za oknem a slunce orámoval větvičkami, do nichž ukryl nápis Na shledanou, chybíš mi moc. „Nevadí mi, že malby jsou jen dočasné a pak je přetře jiný výtvarník. Právě ta pomíjivost se mi na tom líbí nejvíc,“ vysvětluje usměvavý výtvarník, který při práci vyslechl od návštěvníků hřbitova mnoho pohnutých příběhů.
Smuteční síň začali Volyňští stavět svépomocí v roce 1987. Ale žádný obřad v ní nikdy nebyl. Její strohá architektura měla svůj účel. „Jedním z poslání komunistické ideologie bylo oslabit vliv křesťanského pohřebního rituálu,“ vysvětluje kurátor výstavy Jan Freiberg absenci náboženských znaků a zakamuflování dvou křížů do rámů oken.
S návrhem na využití budovy pro umění přišlo městské muzeum. Radnice nebyla proti, protože zprovoznění síně by bylo drahé a zbytečné. „Je to jediné smysluplné využití, nejméně náročné na další náklady,“ říká ředitel muzea Karel Skalický. V hlavě už má i jiné plány. „Chceme lidem, kteří navštěvují hroby svých blízkých, ale i ostatním, přiblížit tato místa jinak, než jsou zvyklí a připomenout jim věci se hřbitovem související. Některé zajímavosti si zaslouží i odborný výklad. Na volyňském hřbitově jsou například tři novogotické hrobky z druhé poloviny devatenáctého století,“ dodává Skalický. Připravuje prohlídky hřbitova s komentářem o jeho historii, architektuře a slavných lidech, kteří jsou tam pochovaní. První bude 13. června. Provoz galerie nebude mít otevírací dobu. „Co je uvnitř, budou moci lidé sledovat zvenčí přes sklo nebo si vypůjčí v muzeu klíč,“ vysvětluje kurátor Freiberg.
Galerii s malbami na zeď nepovažuje za nic výjimečného. „V Praze už něco podobného funguje ve Švandově divadle. Asi osm let tam mají výtvarnou zeď, na kterou malíři tvoří. Posledních deset až patnáct let se u umění nehledí na to, že musí být věčné,“ upozorňuje. I otevírání galerií na netypických místech vnímá jako běžnou záležitost. „Vím o jedné, kterou zřídili dokonce na benzince,“ dodává Freiberg.