Z jeho chlapeckého obličeje stále vyzařuje pohoda. Až si člověk říká, že dvaašedesátiletý Robert Vano musí žít na nějaké šťastné planetě.
Vypadáte stále mladě. Co pro to děláte?
Nic, teď jsem si akorát namočil vlasy. Není všechno zlatý, co se ligoce. Teď mě například bolí koleno.
Existuje ideál krásy?
Pro každého je krása jiná. Vybírám si podle toho, co je krásné pro mě. Ale to neznamená, že je to hezké pro druhé. Zdá se, že vybírám pořád stejně, protože se mě lidé ptají proč pořád fotím stejného modela. Nemám ale nikdy stejného. Stále hledám vzor krásy, ale zjišťuju, že nakonec všichni vypadají stejně.
Ale co když musíte fotit modely, které vám posílá agentura, a někdo se vám nehodí?
Nestalo se mi, že bych někdy fotil někoho, koho nechci. Většinou si vybírám. Z deseti musí vyjít pěkně aspoň čtyři. Když naopak fotím na zakázku, tak si vybírat nemohu. Zákazník třeba řekne, že tahle tvář prodává oblečení deset let a tu potřebuje vyfotit. Takže já si mohu v klidu rozmyslet, jestli to chci dělat, nebo ne. A když to vezmu, tak to fotit musím.
Stalo se vám, že by váš objekt nešel vyfotit?
Ani ne. Bývají to velcí profíci. Já jen fotím, protože je to moje zakázka a za ni dostanu peníze. Když se mi někdo nelíbí, mohu si jen myslet, že klient má špatný vkus. Ale nemůžu mu to říct. Příště by si mě nevybral.
Jak jsou modelové staří?
Já vybírám furt ten samý věk. Od osmnácti let výš.
Existují nějaké fotky, které jste nikdy nikomu neukázal?
Spousta. Co lidé viděli, je dvě stě fotek na výstavě, ale já mám čtyřicet tisíc negativů. Snad je jednou také vystavím.
Co je nějtěžší vyfotit?
Asi to, co neumím. Já vůbec nemám řidičák. Takže neumím vyfotit auto nebo architekturu.
V Americe jste začínal jako asistent fotografů. Obrátila se karta? Mají teď fotografové zájem dělat asistenta vám?
Ano. A hezký na tom je, že víte, že někomu po vás něco zůstane.
Mají lepší fotografické oko muži, nebo ženy?
Myslím, že lepší oko mají holky. Ale není jich tolik. Je to tím, že chlap nemusí rodit, starat se o rodinu a kariéra trvá dlouho. Mně to trvalo čtyřicet let. Kdybych musel mít děti, pejska, bazalku a zahradu, tak bych asi fotografem nebyl. Já dělám fotku od rána do večera. Nic jiného nedělám. Ale jsou holky, který jsou suprový. Annie Leibovitz, Lillian Bassman, Sara Moon. Ale jsou samy, žijí bez manžela a rodiny.
Rozdělujete svůj umělecký život na nějaká údobí?
Začínal jsem jako kadeřník. Bylo to nejrychlejší a nejsnadnější. Neuměl jsem anglicky. A když jsem česal, nepotřeboval jsem mluvit. Byla to dobrá profese, protože u kadeřníka ženská většinou mluví na vás. Upravoval jsem účesy modelům pro fotografy, a tak jsem se dostal k fotkám. Takže svůj život rozděluji na dvě údobí, na kadeřníka, kterého jsem dělal deset let, a na fotky.
Některé ženy se tedy mohou chlubit, že jim dělal účes slavný světový fotograf?
To ne. Tehdy mi bylo dvacet a jim padesát. Teď by jim bylo sto. Ty už jsou určitě mrtvé.
Fotíte pořád na černobílý kinofilm?
Pro sebe fotím na černobílý kinofilm a na větší platinové negativy. Ale pro klienty fotím jak chtějí, na digital, na cokoliv. Třeba chtějí fotku v barvě na billboard na dálnici.
V Písku vystavujete svoji kolekci fotek The Platinum Collection. Znáte Písek?
Neznám i znám. Ve Strakonicích fotím katalog pro jednu firmu. Ani jsem nevěděl, když mě po práci vezli na hotel, že jsem v Písku. To jsem zjistil až dnes na náměstí. Ale v píseckém muzeu jsem už byl a místní galerie jsem si prohlížel.
Jste Slovák, žil jste léta v Americe, teď jste v Praze. Kým se víc cítíte? Po rodičích jsem původem Maďar. Narodil jsem se na Slovensku, v devatenácti jsem emigroval a žil v Americe. Když budu v Praze ještě pět let, tak to bude přesně tolik jako v Americe. Pětadvacet a pětadvacet. Pak se možná budu cítit napůl Čech, napůl Američan. Zatím se cítím jako Američan, protože jsem tam prožil kus mládí a mám to i v papírech.
