Ze strakonické hudebky až ke Gottovi

Cestu žáka strakonické hudební školy až do orchestru Karla Gotta nikdo neumetal. Je za ní téměř čtyřicet let píle, tvrdé práce a pevné vůle.
Sedmačtyřicetiletý kytarista a hudební režisér Zdeněk Charlie Blažek se nepovažuje za celebritu, ale za hudebního dělníka. Jeho životním úspěchem prý je, že se může živit tím, co ho baví a čeho si považuje. Jako poslední osobnosti Strakonicka a Písecka mu předal štafetu basketbalový trenér Miroslav Vondřička.
Kariéru Zdeňka Blažka předurčoval otec, který hrál po tanečních zábavách s orchestrem Karla Uhlíře. Proto začal malý Zdeněk v sedmi letech chodit do strakonické hudební školy na hodiny houslí. V té tobě se chtěl stát profesionálním fotbalistou. Později při poslechu desek zjistil, že je na obalech kromě zpěváků a autorů uvedený i hudební režisér. I když se zdálo, že je to nesplnitelný sen, nasměrovalo ho to.
Že ale v životě nebude nic jednoduché, poznal hned po základní škole. Kvůli špatnému politickému posudku ho nevzali na žádnou střední školu ani učiliště. Na rok nastoupil do skladu potravin a tajně se připravoval na konzervatoř, kterou studoval v Plzni v letech 1979 až 1985. Tam získal i svou přezdívku Charlie.
Další těžké období měl koncem osmdesátých let po vojně. Po večerech už sice hrál v pražských klubech, ale v občance muselo být razítko zaměstnavatele, a tak dělal uklízeče a myče oken. Několik měsíců čistil výtahy a světlíky panelových domů. Na začátku kariéry chodil na záskoky. Později dostal nabídky do první hudební ligy. „Mohl jsem nastoupit k Marcele Holanové, Petru Kotvaldovi, ale zvítězilo místo kytaristy v Orchestru Československého rozhlasu,“ vzpomíná Blažek. V roce 1989 mohl poprvé rodičům do Katovic zavolat, že ho večer uvidí v televizi v pořadu Felixír s Felixem Slováčkem.
Prosadit se v šoubyznysu nebylo lehké. „Nebylo to tak, že Gott nebo Vondráčková se mnou chtěli zpívat, to já jsem chtěl hrát s nimi,“ říká. Podle Blažka je hudební branže práce jako každá jiná. „Pokud se člověk chce prosadit a není synem věhlasného hudebníka či režiséra, je třeba trpělivost,“ dodává.
Začínal s aranžováním písniček pro méně známé zpěváky a s přípravou hudebních podkladů k televizním pořadům. Ze začátku psal noty třeba do tří do rána a na devátou už byl ve studiu. „Kromě hraní na kytaru, skládání a aranžování, v mém případě především smyčcového orchestru nebo sborů, jsem se snažil držet krok i s technikou v nahrávacích studiích. V dnešní době jde ruku v ruce s kvalitou hudby,“ říká.
Při spolupráci s hudebními ikonami se mu nohy neklepaly. Jen k nim měl jako začínající hudební režisér respekt. Třeba ke Karlu Černochovi nebo Karlu Gottovi. „Když jsem jim měl říci, Karle, vezmeme to znovu, byl jsi vysoko nebo nízko, tady je potřeba tu frázi vzít takzvaně na dechu nebo naopak více intenzivně, měl jsem obavy. Ty ale zmizí, protože práce během chvíle pohltí,“ poznamenává. S hudebníkem spolupracuje i zpěvák Martin Maxa. „Známe se deset let. Nakladatelství mi ho nabídlo jako producenta mé první desky C´est la vie. Od té doby mám výborného kamaráda a spoluhráče,“ míní populární zpěvák.
Dělat hudbu na špičkové úrovni je podle Blažka o souhře mnoha faktorů – dřiny, rozhledu, spolehlivosti, povahy. Jen talent nestačí. Často vzpomíná na klavírního génia Rudolfa Rokla. „Měl jsem štěstí, že jsem s ním dlouho hrál. Při natáčení jeho sólových alb nebo v doprovodné kapele Karla Gotta. Až po jeho smrti se ukázalo, jak byl výjimečný,“ říká Blažek. Loni na podzim byl Zdeněk Charlie Blažek s Karlem Gottem na turné po Spojených státech.
„To, že za mořem mají Češi větší národní cítění a hrdost, stále platí. V Česku se sice koncerty odehrávají ve větších prostorách, ale tak bouřlivé přijetí, jako bylo například v Chicagu, se vidí málokde,“ popisuje muzikant.
V současné době si Zdeněk Charlie Blažek užívá jak hraní s Charlie Bandem po jazzových klubech, tak na koncertech s Helenou Vondráčkovou nebo vystoupeních s kapelou Golem, která letos slaví dvacetileté výročí.
Na večírky smetánky rozhodně nemusí. „Chodím jen na křty CD, na kterých jsem při jejich vzniku nechal kus práce. Nejsem celebrita a k mojí práci hudebního dělníka publicitu nepotřebuju,“ uzavírá.