Ze Strážnice na konec světa – lodí i na kole
A cestující sedící na dřevěných lavicích čtrnáct metrů dlouhé výletní lodi Amos (v září už jich musí být minimálně 20, jinak se nevyplouvá, kdepak, tady umějí počítat), poslušně otáčejí hlavami.
„Teď už je fajn, ale koncem prázdnin to na vodě vypadalo jako na pouti. Ještě dneska se divím, že se žádná loď nepotopila. Byl to malý zázrak. Někteří lidé si s pravidly totiž moc hlavu nelámali.“
V posledních letech se na unikátní vodní cestu vydává v čase horkého léta na lodích až 60 tisíc turistů. Na úzké vodní stuze, u Strážnice má šířku maximálně kolem 12 metrů, pak není téměř k hnutí.
A podobně to letos vypadalo i na úzké cyklostezce lemující Baťův kanál. Denně po ní „profičelo“ i více než dva tisíce cyklistů.
Proto je mnohem lepší vyrazit na východní Moravu na kole zkraje září, ale i v říjnu. Pokud se totiž vydaří počasí a natrefíte na babí léto, jako se to povedlo nám, pak není nic lepšího. Nikde nikdo, jen pár rybářů a vy.
Nalevo, napravo, kam je libo
My jsme si za základnu zvolili pětitisícovou Strážnici. A cyklistických tras tu byla na výběr spousta. Mým favoritem se stala ta, co vedla podél Baťova kanálu do Hodonína, rodiště prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Ne proto, že vedla po rovině, ale protože se bylo pořád na co dívat, na co se těšit. Třeba na historické vinné sklepy Plže v Petrovicích s bíle a modře omítnutými průčelími. Zbudovali si je sami vinaři. Ty nejstarší sklípky pocházejí z 15. století a zdobí je slovácké ornamenty.
Nebo na výklopník mezi Rohatcem a Sudoměřicemi, technickou delikatesu z roku 1939. Sloužila k překládání lignitového uhlí z železničních vagonů do říčních člunů, které je odvážely do elektrárny v Otrokovicích. Dnes slouží jako vyhlídková věž.
V lázeňském městě Hodoníně pak na skvělé cukrárny, taková zmrzlina ve stínu radnice postavené ve stylu norimberské secese… to nemělo chybu.
Vzhůru na Velehrad
Náročnější už byla štreka na Velehrad. Ze Strážnice to odsýpalo do Veselí nad Moravou a pak do Ostrožské Nové Vsi (nalevo jsou jezera, napravo devítijamkové golfové hřiště) po příjemné rovince.
Menší drama ale pro některé členy naší skupiny nastalo v konci, v Tupesích, kde se nachází muzeum zdejší proslavené keramiky. (Zde si dokonce můžete něco nakoupit i u stánku rozloženého u silnice. Tedy pokud budete mít sílu zastavit a znovu se rozjet.) Silnice se zdvihala a před Velehradem stoupala symbolicky až do nebes.
Odměnou nám pak byl nedlouhý sjezd k úchvatnému baroknímu komplexu kláštera s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Velehrad působil velkolepě, 350 milionů věnovaných v posledních letech na jeho zvelebení bylo znát. To by asi věrozvěstové zírali, kdyby se tu ocitli dnes.
Když jsem zmínil, že se v Tupesích silnice prudce zdvihala, nespletl jsem se. Nejezdili jsem totiž stále po cyklostezkách. Nebylo proč. Okresky Moravského Slovácka byly povětšinou liduprázdné (alespoň z pohledu Pražanů) a tak jsme si užívali i pohyb na nich.
A ještě výše
První krpál nás čekal jen několik kilometrů za Strážnicí, když jsme se propletli vinohrady nedaleko Tvarožné Lhoty. Výhled z rozhledny však stál za to. A pak už to šlo ráz naráz, nahoru dolů. Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty na nás ale působila jako hojivý balzám. Zdejší krajina je krásná – svěží zelené louky, smíšené lesy, spousta zachovalých dobových stavení.
Baťův kanál
Měří 50 kilometrů, z toho 26 kilometrů vede korytem řeky Moravy, zbytek umělým průplavem. Je na něm 13 funkčních plavebních komor. V současnosti je splavný od Otrokovic až k Rohatci. Původně byl určený k dopravě lignitu z Ratíškovic do otrokovické elektrárny. Dnes je využíván k rekreačním plavbám. Půjčovny lodí jsou například ve Spytihněvi, Starém Městě, Uherském Hradišti, Veselí nad Moravou, Vnorovech, Strážnici, Sudoměřicích či Hodoníně.
