vlevo: Diego Urbina, evropský člen posádky Mars 500. Národnost italsko-kolumbijská, věk 30 let, inženýr – vesmírné lety (Space Operations Engineer). vpravo: Roman Charles, evropský člen posádky Mars 500. Národnost francouzská, věk 34 let, inženýr – podpora evropských kosmonautů (Astronaut Support Engineer).
Třetího června 2010 se za Romainem Charlesem, Diegem Urbinou, Alexejem Sitevem, Sukhrobem Kamolovem, Alexandrem Smolejvským a Wangem Yue zavřel kruhový poklop neprodyšného modulu v Ruském institutu biomedikálních problémů (IBMP) a dalších 520 dní strávila šestičlenná evropsko-rusko-čínská posádka simulací letu na Mars. Cílem pokusu iniciovaného Evropskou vesmírnou agenturou (ESA) bylo prozkoumat dopad izolace a pobytu ve stísněném prostoru při dlouhodobém letu na Mars na lidskou psychologii a fyziologii.
Evropští účastníci, Romain Charles (34) z francouzského Saint Malo, a Diego Urbina (30), vyrůstající střídavě v Kolumbii a Itálii, byli vybráni ze tří stovek evropských uchazečů. Proč by se někdo dobrovolně nechal na rok a půl zavřít do dřevem obložené přiléhavé chatky ve tvaru tunelu, kde se kontakt s okolním světem zúží na komunikaci se simulovaným kontrolním centrem s přenosovým zpožděním 20 minut (jako na Marsu)? „Jako elektroinženýr se specializací na vesmírné studie jsem v tom viděl šanci, jak získat zkušenosti ,meziplanetárního cestování z první ruky´,“ svěřuje se Diego. Pro Romaina byla motivem snaha přesunout se z pozice inženýra v automobilovém sektoru do vysněné profese zabývající se vesmírem.
Nuda ve vesmíru
„Když mě vybrali do posádky, šel jsem navštívit kolegu, bývalého námořníka v ponorce, s otázkou, jak těch 520 dní přežít. Jeho odpověď byla: Pořád něco dělej,“ říká Romain, který se vrhl na ruštinu, hrál na kytaru, četl několikacentimetrové svazky o historii umění, technické příručky, psal deník (který teď hodlá publikovat). Ani na sekundu si nepřipustil, že by mohl být ve stresu. Ve snech se nenápadně vytrácel pryč z modulu a kontroloval svůj e-mail (ke kterému během mise neměla posádka přístup). Diego programoval software na vylepšení komunikačních systémů, kreslil, četl. Chyběla mu příroda, nejvíc pláž a moře. Alarmující bylo, že měl časem problém si tuto scenérii kvůli smyslové deprivaci vybavit. „Nikdy jsem tolik nečetl a asi už nikdy nebudu. Rozhodl jsem se přečíst všechny knihy od Gabriela Garcíi Márqueze. V průběhu čtení Lásky za časů cholery jsem si uvědomil, kolik mám najednou společného s Florentinem Arizou, kterého samota provázela celý život. Márquezův magický realismus a nepředvídatelnost děje… To je přesně to, co člověk potřebuje v záplavě všudypřítomné monotónnosti.“
„I když jsem věděl, že jsme uvnitř testovacího modulu na předměstí Moskvy a pomocná posádka je hned za stěnou, připadalo mi, že náš modul je strašně daleko, na nějakém neznámém místě, od světa vzdálen stovkami tisíc kilometrů.“ - Romain Charles
Nejoblíbenější zábavou celé posádky bylo sledování filmů. Akční filmy, sci-fi, jakékoliv filmy, hlavně ani jeden dvakrát. Posádka byla radostí bez sebe, když se na palubním serveru objevily nové kousky. Jedinou výjimkou byla 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka. Diego vysvětluje: „Před misí na Mars mi film vždycky připadal strašně rozvleklý. Ale dočasná existence v podobné situaci, dlouhodobém letu vesmírem, mi pomohla se s filmem zcela identifikovat.“
„V retrospektivě mi připadá absurdní, jak moc jsme byli před začátkem simulace Mars 500 nadšení z toho, že nás zavřou na rok a půl do malého vydýchaného kupé. Bez toho počátečního nadšení bychom ale asi nezvládli osmiměsíční cestu na Mars. Po přistání na Marsu jsme zas byli nadšení z toho, že se vracíme zpátky na Zem.“ - Diego Urbina
Většina dne nicméně patřila myriádě testů zkoumajících rozmanité dopady extrémních podmínek izolace na dynamiku posádky a jednotlivce, například poruchy spánku a vliv mikrobiální ekologie na lidské zdraví v uzavřeném prostoru, udržování fyzické zdatnosti a změny ve vnímání a paměti při dlouhodobé izolaci (touto studií se zabývali čeští psychologové Michal Šimeček, Radovan Šikl a Jiří Lukavský z Psychologického ústavu AV ČR).
Přistání na Marsu
Simulovaný let na Mars postupoval podle protokolu kopírující skutečný let, tak, jak si ho ESA v současné době představuje. Po zahájení mise letěla posádka Mars500 na Mezinárodní vesmírnou stanici, od ní se po dvanácti dnech odpojila a vydala na heliocentrický orbit směr Mars. Po osmi měsících modul konečně obíhal planetu Mars a posádka se rozdělila – tři Marsonauti přistáli, tři zůstali u kontrolních panelů na oběžné dráze. Předstíraný povrch Marsu se nacházel v rozlehlé uzavřené komoře v patře nad obytným modulem posádky Mars 500. „Byla to naprosto extatická událost. Nepřistáli jsme sice na skutečném Marsu, ale nám to tak připadalo. Po osmi měsících rutinních úkonů simulovaného letu prostě máte pocit překonání obrovské vzdálenosti. Najednou jste v mnohem větším prostoru, máte na sobě skafandr, všechno je nové,“ komentuje dojmy z přistání Diego.
Marťanská gravitace je třetinová v poměru se zemskou, proto byl pro účely mise ruský skafandr Orlan modifikován ze 100 kg na 30 kg. Tři Marsonauti pak po dobu čtrnácti dnů – v rámci tří expedic do Gusevského kráteru – sbírali vzorky a zabývali se předem naplánovanými testy.
Horská dráha a dort od babičky
Po 520 dnech v prostorech, které Diego pro srozumitelnost přirovnává k vagonu metra s osobní kajutou o třech čtverečních metrech a s postelí o šířce ramen, přistála 5. listopadu 2011, za bohaté účasti médií, vědců, přátel a rodin, šestice vesmírných samurajů zpátky na zem. „Byl to asi nejúžasnější den mého života. Nejsem si jistý, že se tomu pocitu ještě někdy něco vyrovná. Najednou jsou kolem vás noví lidé, nové věci, nové jídlo, rodina, přátelé… Jakoby zcela poprvé v životě vidíte slunce, mraky, oblohu…
Diego snil nejen o moři, ale i reálném pocitu rychlosti (ten chybí nejenom při simulaci, ale i skutečné meziplanetární výpravě). Proto při nejbližší návštěvě USA zavítal hned na několik horských drah. „Cítíš se odříznutý od všeho, od celé civilizace, a tvoje existence ti najednou připadá velmi křehká. Nejsme na to stavění – být v umělém prostředí a nemít kontakt s přírodou, zvířaty, lidmi. I přesto věřím, že lidský druh je schopen adaptace a evoluce na jiné planetě,“ vyjadřuje svoje pocity z mise Diego. Romain necítil, že lidstvo je ve vesmíru zranitelné: „Spíš naopak, přesvědčilo mě to o tom, jak dobře se umíme adaptovat. V horku, zimě, izolaci. Není to pro každého, ale obecně se dá konstatovat, a to jsme chtěli misí Mars 500 dokázat, že člověk je schopen absolvovat dlouhodobou meziplanetární cestu v izolaci i malém prostoru. Koneckonců, na začátku nás bylo šest a vrátilo se nás taky šest.“
Dlouhodobá izolace má na lidskou fyziologii i psychologii nevyhnutelně dopad. Výsledky studií mise Mars 500 však potvrdily, že rok a půl dlouhý let na Mars lze zvládnout (i ve výlučně mužské posádce). Pro skutečný let je nutné dořešit otázky dlouhodobého stavu beztíže (a jeho vlivu na ochabování lidského těla) a životně nebezpečné dávky ozáření (při prodlouženém pobytu ve vesmíru).
Poprvé jsem Romaina a Diega, evropské zástupce posádky Mars 500, potkala pět měsíců po skončení mise v holandském ESTECu (European Space Research and Technology Centre – Evropské středisko výzkumu a technologie) poblíž Amsterodamu. V té době se oba ještě vraceli do pozemské reality. Horlivý zájem médií a vůbec intenzita návratu do normálního života – například pohyb mezi davem v kontrastu s dlouhodobou izolací – je pořád dost nervoval. Po druhé se vidíme v EACu (European Astronaut Center – tréninkovém Středisku evropských astronautů) v německém Kolíně rok a půl po skončení mise. Oba jsou nohama sice pevně na zemi, ale v rámci současné zaměstnání pracují se skutečnými kosmonauty určenými k pobytu na skutečné Mezinárodní vesmírné stanici.
I když oba kdysi snili o opravdové cestě do vesmíru, od začátku bylo jasné, že účast na Mars 500 z nich kosmonauty neudělá. Diego přidává: „Kdybych měl šanci letět do vesmíru, vůbec bych o tom nepřemýšlel. Jsem ale na zemi a svoji novou práci miluji.“
