Na zdi jí visí obrázek bývalé židovské synagogy, která stála v Českých Budějovicích na místě dnešního krajského a finančního úřadu. Za sklem je vystavený sedmiramenný svícen. Každého trkne, že v útulném obýváčku bydlí člověk, co vyznává židovské náboženství. A ne jen tak ledajaký člověk.
Sedmičce vyprávěla svůj příběh čtyřiaosmdesátiletá Hana Tvrzská, která jako jediná Jihočeška přežila transport z Budějovic mířící do Terezína v dubnu roku 1942.
„Synagogu si ale osobně už nepamatuji,“ obrací se žena na obrázek stavby, která patřila mezi nejvýznamnější židovské stavby přelomu devatenáctého a dvacátého století v celé Evropě.
Synagogu nechal strhnout tehdejší starosta Budějovic, Němec Friedrich David 5. července roku 1942. „My jsme měli u nás doma v Protivíně obchod a byli jsme na tu dobu dost pokrokoví, prodávalo se do večera a v neděli dopoledne. Takže volno mého otce a maminky byla jen sobota dopoledne. Asi tak dvakrát do roka jsme do Budějovic zajeli,“ vzpomíná Tvrzská, které bylo v roce 1942 čtrnáct let.
Také ona spolu s dalšími 909 Židy z celých jižních Čech musela nastoupit vlaku a odjet 18. dubna do Terezína. „Den vám asi neřeknu, ale bylo hezky. Čtrnáctého jsme odjeli z Protivína vlakem do Budějovic v půl osmé, ten spoj jezdí dodnes. Nechali nás celý den bydlet v nějaké fabrice u nádraží. Tam, kam nás nahnali, byly veliké matrace. Tam jsme i přespali. To už jsme samozřejmě strach měli. Vždyť se u nás o ničem jiném nemluvilo,“ říká pamětnice o době protektorátu Čechy a Morava. Také ona se nevyhnula žluté Davidově hvězdě na oblečení.
Nejhorší byla Osvětim
Stále čilá důchodkyně si za války prošla Terezínem, Osvětimí, Hamburkem, Neugrabenen a nakonec BergenBelsenem. „Pro mne to určitě bylo nejhorší v Osvětimi. Také jsem už ale četla, že pro někoho byl horší koncentrační tábor v Beregen-Belsenu. Pro mne tedy ne. Osvětim byla nejhorší, protože jsem tam přišla o tátu a vůbec tamní atmosféra je asi nepopsatelná. To nikdo nezachytí ani v žádném dokumentu. Po válce jsem tam byla uctít památku našich příbuzných, kteří tam zůstali, a pak už jsem řekla, že tam vícekrát nevkročím. Myslela jsem si, že se tam psychicky sesypu. Protože v Osvětimi cítíte bezmoc, hlad, špínu, zimu, zavšivení jsme byli,“ povídá vězeňkyně číslo 73 685.
Vytetované číslo má pořád na ruce. „Jednou jsme šli tři kilometry z Osvětimi do Birkenau. Tam byly ty plynové pece. Osvětim je prakticky jedna hlavní budova a pár baráčků, kde bydleli lidé z tábora, ale koncentrační tábor je de facto Březinka. Tam byl pánský, ženský, rodinný, cikánský anebo i karanténní lágr. Tam nás hodili do bloku, naštěstí spolu s mamkou, kde jsme si zabraly dvě místečka na palandách. Spalo nás tam šest, takže když se chtěl někdo otočit, museli jsme se otočit všichni,“ vybavuje si pamětnice obdivuhodně každý detail před sedmdesáti lety.
I to, že vězni se moc lidem už nepodobali, byli to jen kosti potažené kůží. Anděl strážný držel nad mladou Hanou pevnou ochrannou ruku. Protože i ona si prošla nechvalně známou selekcí doktora Mengeleho.
O Mengelem se vědělo
O krutém životě za ostnatými dráty svědčí i fakt, že po konci války, když se Hana s maminkou vrátila domů do Protivína, vážila v sedmnácti letech pouhých třiačtyřicet kilogramů.
„O Mengelem se vědělo po celém táboře, že je to hlavní lékař, který dělá pokusy na dvojčatech a dětech. Byl i při těch selekcích. My jsme s maminkou prošly selekcí v rodinném lágru. Ale nevěřily jsme, že pojedeme někam na práci. Celý transport před námi šel do plynu, všichni. Také byly hrozné takzvané apely, které jsme stáli každý den. Někdy tři i čtyři hodiny v kuse, kdy se lidé už pak navzájem podepírali, aby nespadli. Jinak by je Němci okamžitě zlikvidovali. Viděli jsme na apelu v prosinci taťku, jak tam stál bos. Okamžitě dostal zápal plic. Pak už to byl zničený člověk, ale já jsem za ním chodila, protože jsem věděla, že leží za šestnáctou palubkou. Pokaždé se mne šeptem ptal, jak se máte, co děláte, co mamka. Naposledy jsem ho viděla nahého ležet na hromadě mrtvol,“ umlčí se a s vlhkýma očima se pamětnice dlouze dívá do podlahy. „To byla Osvětim,“ doplní Tvrzská po chvilce. Nadále si dnešní hrdá osminásobná prababička vzpomíná, jak vypadalo jejich opuštění místa hrůz. Hlavní dojem byl, když vlak odjížděl z brány Osvětimi. „Jásali jsme, když jsme nasedli do vlaku a za námi trčely čtyři kouřící komíny. Spalovalo se ve dne, v noci, protože Němci už věděli, že bude konec války, tak za sebou mazali stopy. Odjížděli jsme, ač jsme nevěděli kam, a co nás zase čeká. V Hamburku jsme dělali různé práce. Uklízeli jsme a v lomu vyndávali kameny ze sutin a odváželi je na vozících pryč,“ líčí Tvrzská.
Také si vzpomene, jak byli angličtí vojáci v naprostém šoku, když přišli do tábora v Hamburku. Přítomní vězni ani nechtěli moc věřit, že je konec války a jsou osvobození.
Hana Tvrzská, která se za svobodna jmenovala Weilová alias AKB 385, což bylo její číslo v transportu do Terezína, dodnes chodí na různé přednášky po školách.
„To byste se divili, jak to mladé zajímá. Osobně se nikam necpu, pokaždé mne pozvou. Nemyslete si, není to nic příjemného o tom všem vyprávět a vzpomínat na to. S nervy mi to pořád cuká. Jednou jsem šla do ulice Fráni Šrámka, kde mají sál adventisté, na přednášku. Ale udělali ji odpoledne, aby se děti neulévaly ze školy a aby šel opravdu ten, koho to zajímá. Bylo narváno,“ líčí žena s radostí.
Vzali nám to krásné
Když dnes slyší slovo Německo nebo Němec, nemá rozhodně příjemný pocit. „Když pominu těch tři a půl roku, co nás zavřeli, tak jim nikdy, ale nikdy, neprominu, jak nás odtrhli od rodiny. Přišla jsem s mamkou domů, nikde nikdo. Sedmašedesát členů rodiny pryč, babičky, dědečkové, tetičky, strejdové. Měla jsem i pět sestřenic, dva bratrance. To všechno krásné z dětství, to vám vzali. Přišli jsme opravdu s mámou bez jediného příbuzného. To jim opravdu nemůžu zapomenout,“ poznamenává Tvrzská.
„Člověk o tom tehdy ani tak nepřemýšlel, ale teď, jak jsem v důchodu, tak se mi dost věcí vybaví. Vybavilo se mi i tohle, že jsme přišli o rodinu. Vím, že byli mezi Němci i dobří lidé, protože to vždycky odnesou ti hodní lidé. Německo nemusím,“ utnula pamětnice a zároveň členka Židovské náboženské obce v Plzni povídání s tím, že i do dnešní doby se pořád hlásí k židovství a například zde v Budějovicích ctí spolu s přáteli všechny židovské svátky či společně zpívají židovské písně.
Židé v Českých Budějovicích
• Roku 1341 povolil dvěma židovským rodinám král Jan Lucemburský, aby se usadily v Českých Budějovicích. Potom se židovská obec rozrůstala a bohatla, v polovině patnáctého století měla sto členů.
• K pohřbívání sloužil hřbitov v místech, kde dnešní Kněžská ulice ústí do ulice Hradební. Později byl zřízen ještě jiný hřbitov poblíž tehdejší Rožnovské brány na břehu řeky Malše.
• Koncem patnáctého století přicházejí konflikty s budějovickými křesťany. Například v roce 1495 byli Židé obviňovaní z otravování studní, a to když propukla epidemie.
• Zpět do Budějovic se vrátili po 350 letech, tedy po roce 1848. Do tohoto období spadá i stavba Velké židovské synagogy, což byl nejvýznamnější židovský evropský sakrální objekt.
• Židovská náboženská obec zde vznikla v roce 1859 a rychle se rozrůstala. Roku 1890 zde žilo 960 osob židovského vyznání, o třicet let později 1423 lidí.
• V červenci 1942 nechal budějovický starosta David vyhodit synagogu do povětří. Už předtím odjel transport označovaný AKB do Terezína s 910 lidmi, přežilo jich jen jedenatřicet.
• Už tak malá náboženská obec se po válce ztenčovala, mimo jiné vlivem emigračních vln po roce 1948. Až do roku 1970 pokračovaly bohoslužby v modlitebně, pak byla zrušena. Dnes židovský život připomíná jen hřbitov v Pekárenské ulici a sedmiramenný svícen ve tvaru ruky na místě bývalé synagogy.
