Ženy utíkají rodit do Havlíčkova Brodu | E15.cz

Ženy utíkají rodit do Havlíčkova Brodu

Táborští porodníci vyžadují porod vleže, zakazují matkám pít. Primář o tom nevěděl.

Interval mezi kontrakcemi se zkracuje a nervózní žena usedá na místo spolujezdce. Před sebou má více než hodinovou jízdu autem do havlíčkobrodské porodnice. Stejný adrenalin na konci těhotenství dobrovolně podstupuje každá desátá táborská maminka. Od porodu v Táboře je odrazuje necitlivý personál, rutinní nástřihy nebo nucená poloha při porodu.
„Za poslední rok k nám přijelo přes sto maminek z Tábora. V počtu navíc nejsou zahrnuté matky z obcí a vesnic patřících pod Tábor,” potvrzuje Petra Černo, tisková mluvčí havlíčkobrodské nemocnice. Markéta Papežová je jednou z nich. Při prohlídce místní porodnice se ptala, zda si můžu zvolit polohu jinou než vleže na křesle. „Sestřička na mě vytřeštila oči a říká: A jak byste chtěla rodit jinak?” vypráví. Podobné reakce se dočkala při dotazu na rutinní nástřihy. „Vy jste prvorodička, vás musí nastřihnout. Jinak se roztrhnete a už neudržíte stolici,” zní vysvětlení, které vyslechla nejedna matka. Papežová se raději rozhodla pro Brod, kde její požadavky nebyly vnímané jako podivná alternativna, ale jako norma.
„Nástřih může rodička odmítnout, stejně tak nemusí rodit vleže. Křeslo se dá polohovat do sedu. Dovedu si představit, že lékaři povedou i porod třeba na čtyřech,” sděluje primář gynekologicko-porodnického oddělení Jiří Holub. Matky se přesto shodují, že byly nucené rodit na křesle. Primář navíc přiznává, že u běžných porodů není přítomný a neví, jak podřízení jednají. Překvapivý je pro něj zákaz pití, který matky zmiňují. „Při normálním porodu může matka pít, co hrdlo ráčí,” vysvětluje. Jeho podřízení přesto ordinují sklenku za hodinu.
Udivujicí je pro Holuba i počet maminek, který odjíždí do Brodu. „Ročně máme v Táboře tisíc porodů. Přes sto maminek, které jezdí do Brodu, je poměrně vysoké číslo,” uznává. Matky, které Sedmička zpovídala, by přitom velmi rády rodily v Táboře. Musí ale nastat změna. Špatná zkušenost z táborské porodnice odvedla do Havlíčkova Brodu i Petru Bradovou. V Táboře nerodila, ale na oddělení několikrát pobývala. „Setkala jsem se s nevstřícným personálem, dovolila bych si říct s až krutým zacházením některých lékařů. Nikdo se mnou nekomunikoval, abych věděla, co se se mnou děje. Připadala jsem si spíš jak pořadové číslo,” popisuje Bradová. Když později otěhotněla, stála před rozhodnutím kde rodit. Už předem ji Tábor odrazoval nepříjemným personálem, který zažila, zároveň věděla, že někteří lékaři nutí ženy rodit výhradně na křesle, nedostatečný ji přišel i kontakt s miminkem hned po porodu. „Vadí mi, že v Táboře hned spěchají na měření, vážení. Chtěla jsem dítě hned k sobě, mít klid ho přivítat,” popisuje mladá matka. Připouští, že i v Táboře by možná mohla mít porod podle svých představ, musela by o něj ale bojovat. „Chtěla jsem rodit někde, kde jsou moje požadavky standardem, kde se vyhýbají lékům, nástřihu, kde si mohu vybrat polohu, o jakou si tělo při porodu řekne. Kde nedostanu rovnou cejch alternativní matky jako tomu bývá v Táboře. Chtěla jsem prostě jen rodit přirozeně. Pokud vše bude bez komplikací,” dodává Bradová. Jejím požadavkům se některé matky, které rodily v Táboře smály. Až do chvíle, kdy Petra Bradová přijela z Brodu a mohla říct, že porod si opravdu užila. Přišla na oddělení, asistentky, lékaři se představili, podali jí ruku. Připadala si jak klientka. Neslyšela žádné jízlivé poznámky typu „no maminko, tady si ještě poležíte”, porodní plán, který si přivezla, byl braný jako závazná věc. Jelikož si Petra Bradová nepřála nástřih, asistentka ji vyšla maximálně vstříc tím, že ji ochránila hráz, při porodu ji promasírovala, ošetřila olejem. „Ze strany personálu jsem vnímala, jak si plně uvědomují, že tady přichází na svět nový život. A že ho rodím já, ne že oni mě rodí,” říká Bradová, která si v havlíčkobrodské nemocnici, kde mohla rodit na manželské postele při intimním osvětlení, připadala jako by rodila doma. Intimnější prostředí si přál vytvořit i kolektiv primáře Jiřího Holuba v táborské nemocnici. „Už jsme vymýšleli, jak bude jeden porodní sál bleděmodrý, další do oranžova, třetí do zelena. Jenže nezbyly peníze,” vzdychne primář. Místo barevných pokojů tak maminky vítají bílé dlaždičky. „Jeden ze sálu jsme chtěli vybavit i trochu alternativněji. Měla na něm být manželská postel, na které by byl možný porod. Ani na ní nezbyly finance,” dodává Holub. Pokud by se našel sponzor, víc jak dvacet tisíc by ho podle primáře postel nestála. Maminky by ji ale velmi ocenily. Stejně jako to, kdyby miminko měly hned po porodu u sebe, kdyby lékaři nezačali s měřením a vážením „Přesně podle svého přání jsem dostala miminko okamžitě k sobě. Dvě hodiny nás pak s ním a s manželem nechali lékaři o samotě. Nedělali žádné úkony, které počkají do druhého dne,” popisuje Bradová zážitek z Brodu. Nadšená byla i s poporodní péčí. Sestry samy přicházely a ptaly se, jestli potřebuje s něčím pomoct. Na oddělení dochází i laktační asistentka, specializovaná na kojení. „Tam se asi nestane, že by matka z nemocnice odešla, aniž by uměla správně kojit,” směje se Petra Bradová.
„Přesto si myslím, že plno maminek může být v Táboře spokojených. Zvlášť pokud porod berou jako něco, co se musí přežít. Navíc veškerou bolest a špatné zážitky, zacházení, přehluší radost z dítěte a každý ztratí chuť si stěžovat. Bohužel neví, že porod nemusí jen přetrpět, ale i si ho užít. A stačilo by změnit poměrně málo, aby tomu tak mohlo být i v Táboře,” myslí si Bradová.

Zkušenosti táborských rodiček ji děsily

Pavlu Boháčovou děsily zkušenosti místních rodiček. Přesto se rozhodla pro porod v Táboře. „Nešlo mi rodit vleže, křeslo mi ale odmítli sklopit,“ líčí mladá žena svůj negativní zážitek. Problémy s polohou lůžka jsou jen jedním z mnoha momentů, na které upozorňují táborské rodičky. Podle nich by se měl personál budoucí matce představit, jednat citlivě, informovat o každém zákroku, k nástřihu by měl mít opravdový důvod. S tím souhlasí primář táborské porodnice Jiří Holub. Jeho podřízení však tato pravidla podle rodiček nerespektují.
V Táboře je zvláštní zvyk porodníků nechat ženu pít jen sklenku za hodinu. „Jak pak máme mít energii a zvládnout porod přirozeně?“ ptají se rodičky. Podle primáře platí zákaz pití pouze, když hrozí nějaké riziko. „Jinak může matka pít, co hrdlo ráčí,“ říká. Dodává, že rozšířené pravidlo svých podřízených hodlá změnit.
Tento zvyk ale není jediným problémem. „Setkala jsem se s dost neosobním přístupem. Nikdo se mi nepředstavil,“ popisuje svou zkušenost Zuzana Habartová. Další oslovené matky její slova potvrzují. „Personál by se měl představit, vnímat pacientku jako klientku. Přiznávám. To jsme se ještě stále nenaučili,“ reaguje Holub. Habartová se další dítě rozhodla porodit v Havlíčkově Brodě. Na výběr ale nemá paní Marta, která si nepřeje zveřejnit příjmení. Rodí rychle, do jiné nemocnice dojet nestíhá. Navíc, jak říká, má smůlu na lékařky. Při obou porodech jí udělaly nástřih, přestože jej odmítla. „Když mě pak doktorka šila, ještě mi nadávala, že se cukám. Nebýt té bolesti, tak jí snad uteču,” dodává. „V žádném případě by se nemělo stávat to, že porodníci matku neinformují o postupu, nebo že udělají zákrok, který není nutný, když s ním pacientka nesouhlasí,“ říká Holub. Paní Martě obě lékařky dokonce vynadaly, že jezdí pozdě. „Vůbec si nenechaly vysvětlit, že rodím překotně. Chovaly se dost protivně a odměřeně. Připadalo mi, že je obtěžuji tím, že tam rodím. Zvláště paní doktorka, která byla u mého druhého porodu se chovala obzvlášť arogantně. Ještě že sestřičky byly moc hodné. Přesto závidím těm, kteří narazily na milejší personál,” dodává maminka. Na ne vždy vstřícném chování lékařů má podle primáře Holuba podíl únava kvůli množství přesčasů, které musí jeho podřízení sloužit. Přesto uznává, že to není omluvou pro neurvalé chování. Jeho slova by mohla potvrzovat i reakce jedné z pacientek oddělení, zveřejněný v Nemocničních listech. „Nemocnici dělá personál a ten je tu unavený a tím pádem nepříjemný,” píše nejmenovaná pacientka. Paradox zažila Lucie Gálová. Zatímco ona přišla klidná, kolem ní nastal zmatek. Chaotické jednání některých doktorek nevyvrací ani primář. „Ručím za to, že na oddělení pracují odborníci. Někteří ale jednají občas roztržitě,“ přiznává Holub. Gálová už ale do Tábora rodit nepůjde. „Příchodem se ze mě stala věc, ze které oni musí vyndat tu jinou věc,“ shrnuje svůj pocit z porodu.

Primář u běžných porodů nebývá

Na webu porodnice píše, že má moderní lůžko, které jde výborně nastavit podle potřeb rodičky. V praxi to však podle žen většinou nefunguje. Pavla Boháčová například musela dvě hodiny přebíhat z lůžka do sprchy, pak zatlačit v jiné poloze a jakmile se takzvaně rozrodila, už ji lékařka poslala zpět na lůžko do polohy, v které jí prostě rodit nešlo. Nepomohly ani přímluvy přítele Boháčové, aby křeslo alespoň sklopila. „Na lůžku může matka samozřejmě rodit i vsedě. Je jasné, že to je vhodnější poloha. Gravitace pomáhá,“ podotýká primář, který u běžných porodů většinou nebývá. Přestože je příznivcem porodu na křesle, kdy má lékař větší přehled, uznává, že na porodu na křesle někdy on i jeho podřízení někdy až příliš striktně trvají. Umožnil by prý i to, aby ženy mohly rodit třeba na čtyřech. Smířená s tím, že může rodit pouze na křesle, šla do nemocnice i Líza Faktorová. „Když mi ale na zádech nešlo tlačit, porodní asistentky mě vyzvaly, abych si zkusila přitlačit na zemi. Rozrodila jsem se a vytlačila hlavičku dítěte,“ popisuje. V tu chvíli přiběhla lékařka a vyžadovala, aby žena přelezla zpět na křeslo, místo aby se soustředila na dítě vycházející ven. „Podle manžela šlo až o hysterickou reakci. Nechci domýšlet, jak by to dopadlo, kdybych poslechla,“ dodává matka, která se rozhodla zážitek popsat primářovi v dopise. Nyní čeká na odpověď.
Se zmíněnou lékařkou si primář prý promluví. Probere s ní i další situaci, kterou zažila paní Marta. I ostatnímu personálu přednese podněty maminek. „Některé věci se dají změnit v podstatě hned,“ slibuje Holub, pro kterého jsou matky, které chtějí rodit přirozeně spíš vzácností. „Čím dál víc potkávám rodičky, které rovnou chtějí císaře, aby se vyhly bolesti. Nebo matky, které mají přes sto kilogramů a normální porod prostě nezvládnou,” popisuje Holub. Uznává, že tím spíš by měl on i jeho podřízení, vítat a podporovat požadavky maminek, které chtějí rodit co nejvíce bez zásahů. Za zprostředkování zážitků maminek je rád, ač ho překvapují. Dosud se k němu totiž dostávaly spíše pozitivní ohlasy. „Sestřičky jsou ochotné a příjemné, připravené pomoci. Lékaři vstřícní, snaží se vyhovět. Na sále je personál profesionální,“ píše jedna pacientka v Nemocničních listech. Další z rodiček sděluje, že byla překvapená ochotou a milým a vlídným přístupem celého personálu porodnice, lékařů i sester. Velmi si cení pomoci při problémech s tvorbou mléka, děkuje a přeje hodně spokojených maminek. Kromě stížností na nefungující klimatizaci a nemocniční jídlo číší ze všech příspěvku spokojenost. „Například moje kamarádka měla v Táboře také pěkný porod. Bez jakéhokoli problému ji jeden z porodníků nechal rodit ve dřepu. Je to asi o tom, na koho narazíte. Já měla smůlu,” dodává Pavla Boháčová. Ona i další matky se shodují, že by velmi rády rodily v Táboře. „Stačilo by jen, aby všichni lékaři vycházeli vstříc rodičkám. Aby změnili přístup, nejeli za každou cenu ve svých pohodlných zajetých postupech,” uzavírá Boháčová. I podle Lízy Faktorové nemusí jít matka do táborské porodnice porod jen přežít, záleží na koho narazí. „Já jsem měla vyhlídlou doktorku, u které jsem doufala, že budu rodit. Tušila jsem, že mi vyjde vstříc v tom, že chci rodit normálně, co nejvíc to půjde přirozeně. Stejně tak vím, že další maminky si přejí rodit u určitého lékaře. Ale to přece není dobře, že se matka nemůže spolehnout, že ať bude mít službu kdokoli, nečeká ji špatný zážitek,” říká Faktorová. Některé asistentky a sestřičky jsou podle ní milé, jiné vůbec, stejně jako někteří porodníci pokrokoví. „Škoda, že jen někteří,“ uzavírá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!