Hasička, policistka, strážnice, záchranářka. Kromě toho, že pracují v kolektivu mužů, pojí je něco mnohem silnějšího. Chtějí pomáhat lidem.
Strážnice Veronika
Veroniku Glozovou uniforma nelákala, přesto už tři roky obléká stejnokroj strážníka městské policie ve Zlíně. „Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, tak jsem si vybrala tuto práci,“ říká šestadvacetiletá žena.
Ženy sice mají stejnou šanci stát se policistkou nebo záchranářkou jako muži, v praxi to ale mívají těžší. Musí zvládnout fyzické testy, s nimiž by měl potíže nejeden chlap. „Moje fyzické testy byly sice lehčí než mužské, přesto to byla makačka,“ vzpomíná na začátek pracovní kariéry Glozová.
Po třech letech může porovnávat, jak se liší každodenní realita od původních představ. „Splnilo se asi padesát procent z toho, co jsem očekávala. Není to vždycky tak jednoduché, jak se zdá. Přesto mě práce baví a neměnila bych,“ říká odhodlaně.
S něčím se však těžko smiřuje. „Občas se stává, že mi lidé nadávají. Mám na starost dopravní bezpečnost ve městě, k tomu patří i kontrola správného parkování a rozdávání pokut,“ přiblížila svou činnost strážnice. Na druhou stranu přiznává, že se někdy řidičům snaží peníze za pokuty ušetřit.
„Když šofér uzná chybu, případ řeším domluvou, jenže jsou i takoví, kteří se hned hádají nebo nadávají. Pak jsem nekompromisní,“ upozorňuje Glozová.
Hasička Dagmar
Od sedmi let je Dagmar Syryčanská mezi požárníky jako doma. Dnes je operační důstojnicí Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje jako jediná žena.
„Nejdříve jsem pracovala jako operátorka na lince sto dvanáct. Po třech letech jsem se stala operačním důstojníkem,“ říká Syryčanská, na jejíchž bedrech leží velká zodpovědnost.
„Vyhlašuji poplach, zajišťuji výjezd jednotek, rozhoduji o technice, která bude zasahovat, naviguji jednotky na místo zásahu a komunikuji s velitelem,“ vypočítává své povinnosti.
Ani ji moc nemrzí, že nejezdí k zásahům. „Musela jsem projít tvrdou přípravou, slaňování pro mě není nic neznámého. Myslím si ale, že u zásahu jsou platnější muži. Byla jsem svědkem vyprošťování mrtvé, která spadla ze skály. Žena by to nezvládla. Ani si nedovedu představit, že bych se ocitla u nehody, kde by bylo třeba mrtvé dítě,“ přiznala Syryčanská.
Spolupráci s muži si chválí. „Dříve jsem pracovala v kolektivu žen a musím říct, že muži jsou daleko kolegiálnější a přátelštější,“ porovnává Syryčanská.
Policistka Kateřina
Kateřina Daňková uniformu oblékla po studiích. „Studovala jsem ekonomiku a práva a po škole jsem rok pracovala jako obchodní manažerka. Víc mě to ale táhlo k právům, a tak jsem zamířila k policii ,“ říká Daňková.
Dostat se na vysněné místo nebylo snadné. „Podmínky pro přijetí byly stejné pro muže i ženy. Psychotesty byly jednoduché, ale fyzické prověrky mi daly zabrat. Nejhorší byl běh a kliky,“ vzpomíná Daňková.
Začínala na obvodním oddělení ve Vizovicích. Tam poznala, že policisté neřeší jen kriminální případy. „Překvapilo mě, s čím lidé na policii chodí a co hlásí. Volají i kvůli prkotinám, které policie řešit nemůže,“ tvrdí Daňková.
Nyní už rok pracuje ve Zlíně jako územní komisařka, takže zbraň nenosí. „Mám ji zamčenou v trezoru. Nikdy ale nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé vystřelila. Nevěděla jsem, co mám čekat, jak se zbraň zachová,“ líčí první zkušenosti s pistolí policistka.
Ani ona nedá dopustit na mužskou společnost. „S muži se dá vyjít snáze než se ženami. Není mezi nimi taková rivalita, jsou víc v pohodě a neřeší hlouposti jako ženský kolektiv,“ myslí si policistka, která si uniformu oblíbila.
„Upravená policistka vypadá hezky. Dokonce jsem slyšela na svou adresu i pár lichotek. Škoda, že materiál uniforem se nehodí k celodennímu nošení a práci,“ dodává Daňková.
Záchranářka Jitka
Může mít členka rychlé záchranné služby příhodnější jméno než má Jitka Rychlá? Když ukončila střední zdravotnickou školu, pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole pro záchranáře. „Ještě než jsem ji dokončila, začala jsem pracovat na záchrance,“ vzpomíná Rychlá.
Záchranářskou kombinézu obléká čtyřiadvacetiletá žena tři roky. Od chvíle, kdy nastoupila do své první služby, se její představy o práci záchranáře změnily.
„Myslela jsem, že budu pomáhat lidem, ale realita je často jiná. Mnohdy vyjíždíme k opilcům,“ stěžuje si Rychlá. Přesto by své povolání neměnila. Navíc se jí v mužském kolektivu líbí. „Chlapi nejsou zákeřní, vyjdou si vstříc. Když mají problém, vyříkají si ho do očí,“ dodává Rychlá.
