Byl to pro něj zlomový rok, na který bude vzpomínat jako na ten, kdy si řekl dost. A ve svých čtyřiatřiceti letech ukončil kariéru profesionálního hráče. Písecký rodák Tomáš Zíb je společně s Lukášem Dlouhým výjimečným jevem v jihočeském tenise. Oba to dotáhli hodně daleko a nikdo další na ně zatím nenavázal.
Na profesionálním žebříku ATP je Zíb od roku 1995. Byl až na 51. místě a reprezentoval v Davis Cupu. Teď už ho budou čekat jen týmové soutěže, exhibice a trenéřina. „Od tenisu úplně neodcházím. Na turnajích jednotlivců už mě ale asi nikdo neuvidí,“ říká Tomáš Zíb.
Nedávno jste byl na exhibici při otevírání haly ve Strakonicích. Co vás tam přivedlo? Asi to, že jsem z jihu Čech. Tak nějak si matně vzpomínám, že jsem v minulosti ve Strakonicích nějaký ten turnaj odehrál, ale teď vzešel kontakt přes mého otce. Když jsem byl doma, kývnul jsem na to.
Máte tyhle akce rád? Abych byl upřímný, byla to asi druhá exhibice v mé kariéře. Ta první byla před dvěma nebo třemi lety, kdy jsme dělali něco podobného s Lukášem Dlouhým v Písku.
Letošní rok pro vás byl hodně výjimečný, že? Na konci minulého roku jsem se zranil a léčil půl roku. Moc lidí to neví, ale před pár měsíci jsem ukončil profesionální kariéru. V této sezoně už jsem nehrál skoro nic.
Byl hlavním důvodem zdravotní stav? Samozřejmě. Půl roku jsem nehrál a propadl jsem se na žebříčku. Další roli hrál můj věk. Letos mi je čtyřiatřicet a celkově jsem se nějak rozhodl, že v mých letech tělo nefunguje už tak, abych byl schopný hrát dál. Než abych se plácal kolem nějakého umístění, které by mě absolutně neuspokojovalo, raději jsem si řekl, že to pověsím na hřebík.
Kdy jste hrál naposledy? Někdy v dubnu. Hrál jsem ještě jeden turnaj v červenci. To jsem byl s mým kamarádem Ivo Minářem na jednom turnaji jako sparingpartner.
Co plánujete dál? Oslovili mě rodiče jednoho šestnáctiletého juniora z Prahy, abych se ujal jeho přípravy. Je to možnost, jak by mohl člověk zůstat u tenisu. Ukončil jsem sice aktivní kariéru, ale pokud bude zájem, chtěl bych dál hrát nějaké soutěže v zahraničí nebo nějakou ligu družstev.
Co říkáte na letošní postup Česka do finále Davis Cupu? Sledoval jsem páteční dvouhry. Myslel jsem si, že Tomáš Berdych bude víc vzdorovat Nadalovi a na druhou stranu jsem byl překvapený, jak měl Radek Štěpánek rozehraný svůj zápas. Víceméně to skončilo, jak všichni předpokládali. Jeli jsme tam jako outsideři, a i kdyby Radek Štěpánek vyhrál, bylo by strašně náročný udělat ty dva body.
Ale finále bylo úspěchem. Vy jste ještě donedávna reprezentoval. Nemrzí vás, že už u toho nejste? Určitě, ale pro mě byl zážitek, že jsem se tam dostal. Davis Cup měl v Čechách vždycky zvuk a hráli ho ti nejlepší hráči. I přede mnou tam bylo mnoho těch, kteří takového úspěchu nedosáhli.
Proč se to povedlo letos? Je to vždycky o shodě okolností. Když se na to podívám, letos hráli Češi všechny zápasy doma kromě semifinále a finále. To je důležité, protože kluci si vždycky zvolili povrch a domácí prostředí dělá strašně moc. Porazili Argentinu a Francii. Kdyby se to mělo hrát venku, myslím si, že by přes ně neprošli.
Čeho si ceníte ve své kariéře nejvíc? V tenise je zafixována určitá meta první stovky na žebříčku ATP. Hráče, kteří tam byli, pak všichni berou jako úspěšné. Jiné měřítko asi není. Atleti mají mistrovství světa a olympiády, hokejisté to mají podobně. Tenisti mistrovství nemají. Ti lepší berou reklamu a prestižní turnaje. Já jsem to až takhle daleko nedotáhl, ale první stovka je úspěch.
A Davis Cup? Už jenom to, že jsem se do toho týmu někdy dostal, je pro mě úspěch. V Česku bylo vždycky dost dobrých hráčů a na druhou stranu je to vždycky jenom pro čtyři.
Když se teď věnujete tréninku juniorských hráčů, vidíte v jižních Čechách nějaký talent? Abych se přiznal, v minulosti jsem juniorský tenis nijak moc nevnímal. Teď se v tom prostředí začínám trochu orientovat. Ale je to spíš Praha.
Ptám se proto, že z jižních Čech moc úspěšných hráčů nevzešlo. I za mě byly brány v tomto ohledu za slabší kraj a myslím si, že se na tom moc nezměnilo. Já a po mně i Lukáš Dlouhý jsme dosáhli nějakého úspěchu, a to se třeba nemusí opakovat i desítky let. Jestli se na tuhle úroveň někdo vůbec dostane. Samozřejmě bych to někomu přál, ale v tuhle chvíli asi nikoho nevidí
