Přerovanka Petra Kolaříková o sobě říká, že je od dětství šetrná. Nemá ráda plýtvání čímkoliv a navíc jí „trhá srdce“ pomyšlení, že zeměkouli zahlcují zbytečné odpadky všeho druhu. Proto se rozhodla, že bude žít jinak než většina společnosti. Střídměji. Její manžel Martin má obdobný pohled na svět, a tak spolu před lety začali hledat životní styl, kterým by neškodili přírodě ani lidem víc, než je nutné.
Jí je třicet let a je psycholožka, on má o šest víc a živí se jako počítačový technik. O svém pohledu na svět a způsobu života mluví otevřeně, upřímně a bez ambicí, že jejich chápání světa všichni pochopí a přijmou.
Ekologická hygiena
Do svého ekologického způsobu života zahrnuli i své děti. Čtyřletý Matěj a dvouletá Magdalenka Kolaříkovi tak nepoužívali od narození až na výjimky jednorázové pleny. Jejich rodiče totiž takové mrhání zamítli. „Každé dítě vyprodukuje během dvou let tunu plenek, tedy nebezpečného a téměř věčného odpadu, který se rozkládá až čtyři sta let. Když jsem si uvědomila, že by po mých dětech vznikl někde na zeměkouli odpad této velikosti, hledala jsem jiné možnosti,“ říká Kolaříková.
Klasické čtvercové bavlněné pleny ale také zcela nesplňovaly její představy, a tak pro své děti objevila pratelné látkové pleny ve tvaru kalhotek, které se vyrábějí z bavlny, lnu, bambusu či konopí. Stejně jako zavrhla jednorázové pleny, zřekla se i jednorázových menstruačních vložek a nahradila je látkovými. „Ty se vyperou a mohou se do roztrhání používat dál, je to jednoduché, praktické a vyzkoušené generacemi žen,“ konstatuje Kolaříková.
A ve svém rozhodnutí chránit zeměkouli i svou peněženku šla ještě dále – místo látkových vložek začala používat takzvaný kalíšek. „Při dobrém zacházení mi vydrží až několik let. Není to náročné. Jednou za čtyři hodiny pohárek vyjmu, opláchnu ho a vložím zpět,“ vysvětluje Kolaříková. Zdůrazňuje, že kalíšek jí ušetří peníze a přírodě pomůže od jednorázových dámských vložek, které jsou obdobně jako pleny nerecyklovatelné. A navíc je to pro ni pohodlné řešení.
V šuplíku rodiny je také jen velmi málo papírových kapesníků či papírových kuchyňských utěrek. Rovněž dárkový papír nemají Kolaříkovi jen na jedno použití. „Vyhladíme ho a zabalíme do něj ještě několik dárků,“ říká Kolaříková.
Sen: kompostovací WC
Manželé Kolaříkovi bydlí na sídlišti v Předmostí. Kdyby bydleli v rodinném domu, nikdo by je nezastavil od rozhodnutí mít kompostovací toaletu, kterou používají někteří lidé třeba ve Švédsku. Ovšem ani v bytě se tohoto nápadu úplně nezříkají a uvažují o tom, že si možná časem jeden takový záchod domů pořídí.
„Lituji, že nemáme doma dvě toalety, jak mají některé jiné byty v Předmostí. To už bych vůbec neváhal a jeden záchod bych měl klasický a druhý kompostovací,“ říká Martin Kolařík. O ekologickém záchodě umí mluvit s takovým nadšením, s jakým jiní muži mluví o fotbalovém zápasu. „Málokdo si uvědomuje, že splachovací záchod znehodnotí v domácnosti padesát procent čisté pitné vody, více než padesát litrů denně. Kompostovací záchod je skvělá věc, která šetří životní prostředí a navíc produkuje kvalitní hnojivo, které lze používat pro zlepšení půdy na zahradě. Nic by nepřišlo nazmar,“ podotýká Kolařík.
Kdyby ovšem někdo z jeho blízkých užíval antibiotika, nemohl by obsah toalety využít na kompost. Proto se prozatím klasického splachovacího záchodu nezříká, i když o nákupu toho kompostovacího stále uvažuje. Aby alespoň trochu odlehčil svému svědomí, snaží se splachovat toaletu vodou z vany, v níž se předtím Matěj s Magdalenkou vykoupali. Další možností by podle něj bylo využívat pro splachování dešťovou vodu.
Rychlejší žížaly
Rodina našla i způsob, jak se vypořádat s bioodpady. Kolaříkovi nechtěli, aby třeba slupky z brambor, banánů či jablka skončily nevyužité na skládkách anebo ve spalovnách, když z nich může vzniknout přírodní hnojivo. Proto se u nich v kuchyni „zabydlel“ kompostér se žížalami, které se živí rostlinným odpadem, jenž rodina vyprodukuje.
„Máme zhruba padesát žížal, které zlikvidují asi čtvrtinu našeho biologického odpadu. Kompostér jsem si vyrobil jednoduše tak, že jsem do velkého truhlíku dal hlínu ze zahrádky i se žížalami. Běžné žížaly ale pracují vcelku pomalu, proto jsem si nakoupil speciální žížaly, které odpad likvidují rychleji,“ popisuje Kolařík výrobu speciálního zařízení.
Je rád, že zbytky z ovoce a zeleniny nepřijdou vniveč a navíc se mu žížaly postarají o kvalitní hlínu, kterou pak jako hnojivo vrací zpět přírodě.
Sáčky z igelitu? Kdepak
Igelitové sáčky Kolaříkovi neuznávají a jako správným ochráncům přírody se jim nelíbí, když je prodavačky v obchodech dávají zákazníkům ke každému sebemenšímu nákupu. „Nosíme si svoje tašky, a tak by to měl dělat každý. Nechápu, na co je každému igelitka, která po jednom použití končí v koši a následně na skládce, kde se těžko rozkládá,“ konstatuje Kolaříková.
Z obchodů si ze stejného důvodu nenosí ani balíky s PET lahvemi. Nadšená ekoložka ubezpečuje, že se rodina lehce obejde bez balené vody i limonád. K pití jednoduše používají vodu z kohoutků oslazenou sirupem.
Už cestu pro nákup do supermarketu autem považují Kolaříkovi za rozmařilost. Proto mají za kolo zapřažené vozíky, do kterých mohou složit i týdenní nákup pro celou rodinu.
Šetřit nejen přírodu, ale i své peníze má Petra Kolaříková v povaze už od dětství. „Když jsem byla malá holka, můj dědeček mi večer před spaním vyprávěl, kolik hladu a bídy zažil za války v koncentračním táboře. Bylo to pro mne jako pro dítě působivé vyprávění. Tehdy jsem si sice neřekla, že i já budu žít skromněji, ale vlastně se o to snažím,“ vysvětluje svůj postoj Petra Kolaříková.
