Žít na kraji Brna? Jih je hlučný, sever hezky voní lesem

Brno má tisíce domů. Jen ve čtyřech z nich se však lidé mohou pochlubit, že bydlí na samém okraji Brna. Tedy podle světových stran. Sedmička zjišťovala, jak se jim v těchto místech žije.

Západ: Akátová 34

Manželé Jaroslav a Ludmila Palečkovi bydlí v nejzápadnějším domku Brna už přes čtyřicet let. V roce 1968 si v Akátové ulici v brněnském Žebětíně nejprve stloukli malou dřevěnou chatu. Teď v ní mají nářadí a o pár metrů západněji postavili zděné stavení.

„Chtěli jsme tu bydlet – jak se říká – na stará kolena. Jenže Žebětín byl v těchto místech chatová oblast, takže jsme mohli mít dům jen o rozměrech osmkrát osm metrů. Proto je náš domek tak malý,“ vysvětluje osmdesátiletý muž. V malém, ale útulném domě mu nic nechybí. Je rád, že žije prakticky v lese.

„Jsem vášnivý houbař a do Brna jezdím jen zřídka. Mám tu vše, co potřebuji. Čerstvý vzduch a klid,“ pochvaluje si Paleček.

Palečkova o pět roků mladší manželka však jeho nadšení nesdílí. „Je to tady strašný. Pořád nadávám, že to mám všude daleko. Jsem odříznutá od světa a normálních lidí,“ hartusí Palečková, která se ovšem smířila s tím, že bude sdílet manželův sen. Na nákupy v Žebětíně nechodí, protože má místní obchod podle jejího názoru vysoké ceny. „Jednou týdně proto jedeme až do Bystrce, kde nakoupíme v tamním supermarketu jídlo na týden. Včetně pečiva, které skladujeme v mrazáku,“ říká důchodkyně.

Život v odlehlých místech je však podle Palečkových o zvyku. Když pominou nákupy, kadeřníka a jiné služby, žije se jim v nejzápadnějším místě dobře. Les šumí a nebydlí tam sami. „Společnost nám dělají pejskové Bert a Šerinka, pták Lojza, kocour Žoli a rosničky v rákosu u jezírka v zahradě,“ vyjmenovává Paleček ostatní obyvatele místa.

Sever: Adamovská 41

Osud podobný Palečkům mají i manželé Jiří a Jaroslava Doležalovi. Ti bydlí v novostavbě v Adamovské ulici v brněnském Útěchově. Také oni tam měli napřed chatu a po odchodu do penze si postavili dům. Jako jedni z mála obyvatel Brna ale mají jednu zvláštnost. Když jedou z města domů, projíždějí okresem Brno-venkov a to i přesto, že cestu neberou oklikou. Silnice totiž vede jakýmsi „výkrojem“ na mapě hranic města.

„Když jsme se sem v šedesátých letech nastěhovali, nejezdil do Útěchova ani městský autobus. Sousedky dokonce chodily do strojíren v Adamově, který leží jen čtyři kilometry odsud, pěšky. Teď je to paráda. Pravidelně sem zajíždí autobusová linka 57. Každých dvacet minut. A v noci co hodinu,“ říká šedesátiletá žena.

S manželem se v novostavbě zabydlela teprve před půldruhým rokem. „Skoro celý život jsme žili ve vilce v Černých Polích. Na stáří jsme ale chtěli bydlet tady. Splnili jsme si tak sen,“ vypráví Doležalová.
Bydlení u lesa s sebou přináší snad jedinou komplikaci. Kam za nákupy.

„V Útěchově sice obchod je, ale katastrofa. Už za komunistů byla prodavačka pomalá a stávala jsem fronty. Chování personálu se sice změnilo, ale sortiment je pořád nuzný. Proto musíme jednou týdně jezdit nakoupit jinam. Většinou do nějakého nákupního centra,“ popisuje žena.

Také za kulturou je to daleko. „Dvakrát, třikrát ročně jsou v Útěchově taneční zábavy. Většinou se akce konají venku a vždy prší. Asi nějaké prokletí,“ myslí si Doležalová.

Východ: Podolská 27

V místech, kde do konce druhé světové války stával líšeňský Truksův mlýn, bydlí rodina Svobodova. Dávno už nemelou zrní na mouku, ale náhon, který roztáčel mlýnské kolo, teče pod stavením v líšeňské Podolské ulici dodnes.

„V roce 1948, kdy dům koupil můj dědeček, už se v Truksově mlýně nemlelo. Potok Říčka však zůstal. A dělá nám starosti. Občas se totiž vylije. Hlavně po průtržích mračen, protože do Říčky steče veškerá dešťová voda jak ze Staré Líšně, tak z části sídliště,“ stěžuje si devětapadesátiletý Luděk Svoboda, který v domě žije se svoji rodinou a matkou Jaroslavou.

Jih: Rebešovická 75a

O šumění lesa a klidu si mohou nechat zdát manželé Marie a Marek Šubovi. V nejjižnějším cípu Brna, v chrlické Rebešovické ulici, je totiž mnohem rušněji. Jsou tak jediní, kteří bydlí na kraji města a za domem se jim netyčí vzrostlé stromy.

„Smrdí tu slévárna a je tady hustý provoz. A děti si nemají kde hrát, protože v Chrlicích není dětské hřiště,“ shrnuje bydlení na jihu města pětatřicetiletá žena.

Do baráčku se s manželem a dětmi nastěhovala před osmi roky. „Realitní makléři nám slibovali, že jednotné zemědělské družstvo, které stojí hned vedle domu, skončí. Nemýlili se. Družstvo sice zavřeli, ale teď tam sídlí jiné firmy. Takže rachot slyšíme už od časného rána,“ říká Šubová.
S nákupy si rodina nemusí dělat starosti. Necelý kilometr od jejich domu totiž stojí nákupní centrum Olympia.

„Máme to kousek, ale klidně bych obchoďák vyměnila za kus lesa. Ten je od domu mnohem dál,“ povzdechne si Šubová a trochu závidí ostatním obyvatelům nejzazších cípů Brna.